Západní Mongolsko _ 2

Odjeli jsme od jezera Chjargas Nuur. Po pár kilometrech jsme narazili na asfaltku a příjemnou jízdou mazali k dalšímu jezeru. Tentokrát k největšímu a nejslanějšímu jezeru Mongolska jezeru Uvs Nuur. Salinita jezera údajně překračuje 4x průměrnou slanost světových moří. Není to ale slané tak jako jsou moře. Pocitově je voda jakoby mastná, zůstává a lepí se na kůži a soli jsou jiné, hořké. I když pozor, na západním břehu se sůl těží a je tam městečko Davs, což v mongolštině znamená sůl.

K jezeru vedla zdlouhavá a náročná cesta. Místy opět zkouška kvality práce našich dentistů. Nutno dodat, že i když bylo rozklepané úplně všechno, plomby v zubech vydržely. I přes naše skřípění. Toto je například část, Zlaté písky (fakt, podle mapy). Přes tyto písky nebylo možné se dostat k vodě, takže jsme usoudili, že jedeme podél břehu zpět i když v té části bylo hodně jurt a Mongolové si evidentně spojili pastvu dobytka s rekreací u mongolského moře 🙂

Po některých pastevcích tady dokonce zůstaly celkem zachovalé boty 🙂 Proč? Nevíme.

Faktem je, že jezero, a to jsme si všimli už u Chjargas Nuur, ustoupilo skoro 200 m a tak místo pláže je u vody rozdupané bahno milionama malých kozích a ovčích kopýtek a kromě toho, že to není vůbec nic hezkého, ještě ke všemu bahno nevábně smrdí. Konec idylických večerů na břehu jezera, konec lákavých turistických míst. Sem teda, přátelé, fakt nejezděte.

Dvě místa u jezera a žádné se nám nelíbilo, takže jsme poodjeli kousek dál do stepi a postavili stany. Tady teda další den nebudeme. Pojedeme dál.

Ve večerním slunci a ve spěchu jsem vymyslel vylepšení ukotvení stanu. Koukni Honzo, jak perfektně se dá zajistit stan v písku. Není třeba další zajištění i noční vítr vydržel. Musím si to nechat doma patentovat a prodám to Číňanům. To bude kšeft.

V prohlubeninách u jezera, kde vyschla voda zůstávají nánosy soli. Mongolové tuto sůl nebo spíše zasolený písek pytlují a zřejmě prodávají dál pastevcům pro skot na zimu.

Ráno jsme rychle sbalili a vyrazili dál. V krajském městě Ulaangom jsme poobědvali pár chušurů (smažené placky plněné masem s cibulí) a na konci města padli do spárů místního policisty. Ten nás mírně proškolil o nutnosti zapnutí bezpečnostních pásů a upozornil, že před měsícem nám skončilo povinné ručení. To jsme kupovali na vstupu do Mongolska a dáma vůbec netušila, že narazila na dva magory, kteří budou v Mongolsku déle jak měsíc :-).

Nechali jsme mu ten pocit důležitosti a mazali dál. Dál na průsmyk Ulaan Davaa. Průsmyk mezi jezery Uvs Nuur a Uureg Nuur.

Tady jsem dal místním bohům úlitbu ve formě 280 MNT (mongolských Tugriků).

A zděšeně uskočil stranou.

Na ovoo (posvátná mohyla na většině průsmyků) jsem zahlédl poprvé letos v Mongolsku a teď už vím, že i naposledy, vyhřívat se hada. Zřejmě to byl ploskolebec stepní. Had z čeledi chřestýšovytých a tudíž velmi jedovatý a nebezpečný.

A to je pro tento příspěvek vše.

Pro všechny příznivce. Jsem na uštknutí takových potvor imunní 🙂