1980_ v černobílé
Většina fotografií v roce 1980 byla černobílá. Ještě k tomu to byly kinofilmy a těch sis nemohl vzít na půl roku neomezené množství. Dnes? Dnes se do mobilu vejde barevných fotek mnohonásobně víc než to bylo možné tehdy.
Takže pojďme ještě jednou na lokalitu Čulut Cagan Del. Ložisko fluoritu v pravé nefalšované, mongolské stepi.
V roce 1979 navozili do stepi asi 170 km od Ulaanbaataru buňky a postavili tábor. Několik jurt pro hlídače a pro mazáky. To si vysvětlíme později.
Na první pohled celkem fajn, ale po určité době se nekonečná zvlněná krajina bez jediného stromu stává černou můrou pro slabší povahy.
Jo a dobrý kolektiv začíná být malý. Už víme všichni všechno o všech a přišla i celkem vtipná ponorka.
V buňkách po dvou byl celkem komfort. Jenže noci jsou zde chladné i uprostřed horkého léta. A buňky nejsou jurta. Prochladnou na to tata. A když v noci zdechne generátor a el. topidla přestanou topit, tak je ráno pěkná kosa.
V pozadí haldy vytěženého materiálu na odvoz na železniční stanici. Na vagóny a do úpravny v Sobědruhách.
No a mazáci, čili ti, kteří tady už minulý rok zažili chladná rána, tak ti bydlí v jurtách. Naftová kamínka topí moooc dobře, a že vypadl v noci proud? Koho to zajímá?
Tuny a tuny předupravené fluoritové suroviny.
A pro vodu musíme každé druhé ráno k nedaleké studni. Napájí se z ní dobytek okolních pastevců a my ji bereme pro kuchyni a pro sprchování.
I kousek od tábora se buňky ztrácí ve vlnách stepi a pokud nevíš, kde tábor je, tak ho prostě mineš už v kilometrové vzdálenosti. Pozor, GPS nikdo nezná. Jen kompas a papírové mapy 🙂
V tom je ta nádhera. A když to jde, je třeba vyrazit. Třeba na koupačku k řece.
Orientaci výborně pomáhá elektrifikace. Tedy tady jsou to sloupy telefonních drátů. Ale i telefonní dráty přeci někam vedou. Třeba ke třem domkům u železničního přejezdu.
Není třeba podléhat panice. I když ta step je pořád stejná, každou ujetou hodinu stejná.
Nejvyšší rostliny…..chomáče trávy. Uprostřed léta už je step krásně zlatožlutá. V černobílém provedení se tomu těžko věří.
A kolona se drží sloupů. Už asi 35 km. Tímto způsobem se jezdí i dnes.
Pokud přejíždíme železniční přejezd jsme na správné cestě. Ještě asi 70 kiláků a budeme u tekoucí vody. U řeky.
Zachytit projíždějící vlak Peking – Ulaanbaatar je spíš náhoda. Tolik jich tady zase nejezdí. Myslím tak dva za den, plus nějaký náklaďák a nějaký místní spoj.
Těmhle lidem to až tak moc nevadí. Aspoň nějaký pohyb.
Jsme u řeky. Cherlen je řeka plná ryb a hlavně je to voda. Osvěží tělo, osvěží duši.
Brodíme se vodou, koupeme se, chytáme ryby.
I koně v tom horku využívají řeku k ochlazení. Hodiny dokáží stát ve vodě v kruhu. Hlavy dovnitř, do stínu a ocasy odhání dotěrný hmyz. A pak, že jsou zvířata blbá. Nejsou.
Pastevci. Děda s vnukem. Objíždí kopce, sledují stáda a zatoulané kusy ženou zpět. Setkání s partou podivných chlápků s auty, kteří se čváchají v řece je pro ně zážitek. Taky bych to chtěl s vnukem zažít. Už je v tom věku. I já 🙂
Na zimu mají pro stáda, většinou ovcí a koz, připravena tato zimoviště.
Neuvěřitelné hromady bobků. Ty jsou vyschlé a na sluníčku, díky své černé barvě, rozpálené a sálají teplem. Smrad už je dávno ten tam. Teď se dá na tento „koberec“ lehnout a vyhřát si záda. Funguje to 🙂
Bobkama těchto zvířat se potom topí v jurtách.
Tento kus je pěkně vypasenej a vůbec se s vámi nebaví. Blízké setkání s člověkem totiž zavání nějakou prací. Proč stále něco tahat na hrbech?
Když bylo více dní volna mohli jsme vyrazit na delší výlet. Vzít stany a nocovat ve stepi. Jet k nejbližším horám.
Ty vzdálenosti jsou šílené a při průměrné rychlosti kolem 40 km/h to bylo i časově náročné.
A potom jsme poškádlili auta a zkoušeli kam až se vyhrabou.
Tak tady už ne, tady už pěšky 🙂
A stávalo se, že jsme ve stepi narazili na rodinky jeřábů. Staří uletěli, ale mladé jsme si mohli vyfotit. To se ví, staří byli stále nablízku a hned se za mladými vrátili, jen jsme se vzdálili my.
To jsou taky ptáci. Plechoví a opuštění. Někde ve stepi stály opuštěné rozbité vybrakované helikoptéry. Už dosloužily.
V lomu se těžilo trhacími pracemi a pro střelivo se muselo jezdit do Bor-Unduru dalších 250 km na JV. Také ložisko fluoritu, kvalitního fluoritu, který v té době těžili soudruzi ze SSSR.
Tatry jely pro bedny se střelivem a Arem jsme vezli zpět bedny s rozbuškami. Cesta byla opravdu dlouhá a bylo nutné se posilnit.
Takový blatník je někdy lepší než špatný stolek.
A kolem trsy malých, fialových kosatců. V černobílém provedení…..divné, ne?
V Bor-Unduru jsme přespali, naložili a druhý den se jelo zpátky. Myslím, že jsme tam večer sehráli družební volejbalový zápas. Kdo vyhrál už není tak důležité. Myslím oni 🙂
Pro mládež to bylo oživení. Tatra měla na východě, v Rusku i v Mongolsku velice dobré jméno.
To byl fantastický zážitek. Ve stepi se nám podařilo s Tatrou zaplašit Tarbagána (stepní svišť – mongolsky Tarvaga) od jeho nory. Prostě to nestihl a pak už jen pletl nohama.
Už nikdy se mi to nepovedlo, abych tak zblízka viděl živého sviště a mohl si ho vyfotit. Myslím, že tento chlapák na to do smrti nezapomněl. Mimochodem, svišťů v Mongolsku rapidně ubývá. Už je vzácné ho vidět. Tehdy běhali před auty rychle do svých nor po desítkách za den.
No a jedna ze světlých chvilek byla, když jsme objevili nedaleko tábora suché údolí a tam v jednom meandru tiše rostly dva staré stromy. Někdo to tam určil jako jilm pustinný, ale ruku do ohně za to nedám. Tady to vypadá trochu jako bonsaj 🙂
Když jsme se vraceli z jednoho našeho výletu s koňmi, tak jsme tady dokázali vyhrabat studánku a napojit koně.
Na to si asi vzpomínáte z minulého příspěvku. Stačilo hrabat ve štěrkopísku rukama do hloubky asi tak 20 cm a bylo to. No jak jsem už řekl, já bych to určitě nepil. I když…. kdo ví?
A často na takových skalnatých vyvýšeninách hnízdili dravci.
Nebylo to až tak složité se na skálu vyhrabat.
Tady jsou. Prachové kuličky. Syčely jak vzteklé kočky a pouštěly hrůzu.
Jednoho jsme vykrmili, vychovali, naučili létat a byl s námi až do konce sezóny. Pak se vrátil do stepi.
A to létání? No jednoduché to nebylo. Nakonec, když za námi po táboře pochodoval jako slepice, vzali jsme auto, otevřeli dveře se spuštěným okýnkem a posadili ho na horní rám. Když mu při vyšší rychlosti vítr načechral peří na prsou a on roztáhl křídla, zjistil jaká je to paráda, pustil se a letěl.
To byl rok 1980, plný prvních pěkných i hrozných zážitků a začalo platit pravidlo. Kdo si jednou zakusí volnost a krásu čarovné mongolské přírody, propadne tomu a musí se stále a stále vracet.
A to je pravda. Mnoho mých kamarádů vám to potvrdí. Mongolsko má duši.
Zas paráda. Aj napriek čb fotkám. Bolo to dobrodružstvo, boli sme mladí. Aspoň niektorí, sme chceli veľa poznať.
A k tomu vnukovi ti chýba len ten „mor“ (kôň -pozn. pre neznalcov).
Áno, tých tarvagaa bolo veľa a chutných