Vrátíme se po letech k dalším vzpomínkám.
Ano jsme zase na největším náměstí ve střední Asii. Suchbaatarovo náměstí s pohledem na Velký lidový Chural, vlastně parlament. Dnes v roce 2025 je to úplně jiné náměstí a hlavně to mauzoleum před parlamentem už tam není. Dnes je tam obrovská socha Čingischána, kterého považují Mongolové za největší postavu mongolských dějin a mnozí v celém světě jim dávají za pravdu. V mauzoleu byl uložen Čojbalsan, souputník J.V. Stalina a třeba také K. Gottwalda u nás. Takže je jasné, že už tam není.
V tom roce jsem byl na lokalitě Modoto nedaleko administrativního centra Cencher Mandal, kde se firma Intergeo pokoušela obnovit těžbu a úpravu cínových rud.
V roce 1980 mě sice delegovali do skupiny, která měla vyjet do Laosu, ale administrativně se to nějak nezvládlo a celá expedice se odsunula o rok a tak jsem vyrazil zpátky do Mongolska i když jsem se s ním smutně loučil v říjnu 1980.
Pomník zakladatele novodobého Mongolska Suchbaatara byl v té době významnou dominantou náměstí. Ne, že by tomu dnes tak nebylo, ale okolní budovy už dávno nejsou tří až čtyřpatrové a tak se začíná jezdecká socha poněkud ztrácet.
I jízda po ulaanbaatarských ulicích je dnes poněkud jiná. Mnohdy, řekl bych, dosti zážitková. Kolony, zácpy, neuvěřitelné množství aut. Tenkrát? Pár autobusů, pár nákladních vozů sovětské provenience a někdy i v centru města mongolský pastevec na koni. No a my s tehdy moderními rumunskými offroady ARO.
V červenci v den jednoho z nejvýznamnějších státních svátku Naadam probíhají každý rok velké oslavy. Dnes už asi neuvidíte vystoupení mládeže, ale zato se stále pořádají sportovní soutěže, zápas, lukostřelba a vrcholem jsou závody koní.
Hoši z mongolské armády vytáhli slavnostní uniformy.
A my jsme se fotili u sochy Stalina, která stála před budovou státní knihovny. Knihovna stojí dál, Stalin ne 🙂
Naskenoval jsem dobovou pohlednici. Je to křižovatka u náměstí, před hlavní poštou. A z této hlavní pošty posíláme pohlednice dodnes. Je nová, upravená a pohlednice jsou výrazně pěknější. Paradoxem je to, že poslat pohlednici z Mongolska do České republiky je v Mongolsku levnější než u naší České pošty v rámci republiky. No jo, ale kdo by jezdil z Berouna do Ulaanbaataru, aby poslal pohlednici do Olomouce, že?
Tak a pojďme se podívat do stepi na lokalitu Modoto. Toto je nedaleké městečko, správní centrum Cencher Mandal. Úhledná jurtoviště, byl tam obchod, kulturní centrum a benzinová stanice. A pak už do údolí na Modoto.
Ano, ano. Takto nějak vypadá pěkné zelené údolí když v něm geologové najdou známky nějakých rud, v našem případě rud cínových.
Postaví se základna, postaví se úpravna a jde se na to.
Buldozery, bagry, nákladní auta. Velká nákladní auta. V údolí už se po druhé světové válce těžilo. Byla zde kolonie válečných zajatců. Na konci padesátých let se mělo za to, že je vytěženo, ale my jsme s dokonalejší technikou ložisko začali těžit znovu.
A co já? Já jsem zpočátku moc netušil co mě čeká. V místech, která byla vyčleněna jako nové nadějné bloky se začaly vrtat průzkumné, velkoobjemové vrty. Z každého vrtu kubík až dva materiálu. A já jsem dostal na starost malou testovací úpravnu a zjišťovali jsme kolik cínové rudy, kasiteritu, se dá z kubíku získat. Podklad pro výpočet zásob jednotlivých bloků.
To je ona. Úpravnička, krasavice. Ten největší fór, ale teprve měl přijít. Na velké úpravně pracovali společně s našima i chlapi z Cencher Mandalu. Ráno je přivezl autobus na směnu. Já jsem vyfasoval pět děvčat. No děvčat, prostě pět žen, některé už byly maminky. Vlastně myslím, že všechny. Paradox doby byl ten, že zatím co ranní autobus dovezl na směnu vždycky tak 80% chlapů a stále se řešilo co s tím, „moje“ děvčata byla každé ráno v plné sestavě.
No to je tak trochu o vztahu k odpovědnosti. Myslím, že v našich končinách to tehdy nebylo a možná ani dnes není jiné.
Ta práce nebyla žádná procházka.
Každá měla své stanoviště a poctivě plnily své úkoly.
Jenom to mělo malinký háček. Teda háček asi ne, ale mongolské zákony umožňovaly pracujícím ženám věnovat se svým dětem. Konkrétně umožnit kojení dětí v předškolním věku. A tak za mnou přišly, vysvětlily mi to a ve 12 hodin, každý den, nastoupily před ubytovnu a já jsem je zavezl dolů do údolí do Cencher Mandalu, tam jsem objel jurty, kde čekaly děti na kojení a druhým kolečkem jsem maminky zase nabral zpátky a frčeli jsme na naši úpravničku 🙂 Tehdy mě docela zaráželo, že na kojení někdy už děti čekaly před jurtou a některé jsem odhadoval tak na pět let.
A když jsme na Modotu končili sezónu tak jsme se, c vyfotili dokonce na barvu 🙂 Byly fajn a loučili jsme se jako staří kámoši. Co mě dostalo byl dárek na rozloučenou. Dali mi peněženku a v ní byla bankovka. Prý se to má tak dávat, aby se u vás držely peníze. Tak nevím kde jsme udělali chybu 🙂
Na Modotu nebyly jen samé pracovní dny a kdo nejel po odpracování čtrnácti dní na oddych do Ulaanbaataru, aby si odpočinul v nočních barech (teda tenkrát tam byly jen dva) nebo si třeba vyprat a nakoupit nějaké drobnosti, ten měl možnost skočit do auta a prozkoumávat okolí. A bylo co. Na severovýchod dosti obtížnými cestami, údolími a lesními průsmyky se dalo dojet ke zřícenině starého lamaistického kláštera.
Až po mnoha letech jsem zjistil jeho název. Je to klášter Bereven Chijd a můžu vám říct, že jsem tam byl ještě mnohokrát po delších časových obdobích. A víte co? Dnes je klášter zase funkční, je obnovený a při pohledu na mé staré fotografie si myslím, že je to fakt obdivuhodné.
Nadešel čas a s koncem léta se lokalita uzavírala a opouštěla. Zima v mongolské stepi není opravdu nic moc, ale na to jsem také časem přišel. Těžko se opouští dobrá parta, nová přátelství. Někdy jsou i těžké chvíle, ale ty časem ustupují do pozadí.
Podzim je v Mongolsku krátký. Všechno rychle zežloutne a nastoupí mrazy a ne často, ale někdy i sníh.
Laos si necháme na jiný blok. Příště přeskočíme nejaké období a vrátíme se do Mongolska v roce 1985. Pár vtipných historek k tomu mám a nebude to tak nudné jako dnes 🙂 to mi věřte.
