Na západ – den první

Přípravy ukončeny, dohoda s majitelem auta uzavřena. Je neděle 14. srpna a my vyrážíme brzy ráno. Marně klepeme na jídelnu v hotelu. I když to bylo domluveno, snídaně nebude. Je přece neděle a ještě k tomu brzy ráno :-). Nakládáme věci a klidným Ulaanbaatrem se relativně plynule šineme k výjezdu na západní předměstí. Ještě nákup ve velkém supermarketu typu Makro. Ano i toto je realita dnešních dnů.

Jedeme po silnici A0301. Dnes už je páteřní síť (většina) silnic ve směru východ – západ i sever – jih asfaltová. Přesun je velice pohodlný a rychlý. My jedeme Toyotou Land Cruiser V8, hotový křižník a co dokáže ještě zjistíme, až z asfaltových silnic sjedeme. Počasí není úplně přívětivé, ale neprší a polojasno je na cestování výhodnější. Nepotíte se a nemusíte pouštět klimatizaci. Toyota sviští hodně přes 100 a motor V8 o objemu skoro 6 litrů si za to řekne skoro 25 l na 100 km. Je to auto vyrobené pro americký trh, takže se po cestě bavím přepočtem z ukazatelů jako, spotřeba v mílích na galon (fakt vtipné, kdo to vymyslel 🙁 ) nebo třeba venkovní teplota ve fahrenheitech.

Další překvápko na sebe nenechalo dlouho čekat. V krajině nedaleko krásného žulového masivu se u silnice vyloupl motorest. Je ten správný čas na oběd a tak jdeme do bufíku. Naprosto standardní a ve stepi zcela neočekávaný servis. Výběr jídel dobrý a vedlejší jídelna nabízí i japonská jídla. Už víte kdo obsadil Mongolsko? Ano. Japonci, Korejci. A ti také, pro Evropana docela nepříjemně, zvedli ceny.

Jídla v mongolských bufetech a motorestech (mongolsky Guanz) jsou dnes už naprosto srovnatelná se světem. Pouze zvyk Mongolů konzumovat obrovské porce masa mi neustále vyrážela dech. Porce je prostě pro dva až tři. Jen jeden nepříjemný moment jsou sociální zařízení. Téměř všude jsou záchody venku, čapací a kapacitou naprosto nedostatečné. My jsme vždy dávali přednost zastávce ve stepi 🙂 než stát ve frontě.

Za motelem jsou i ubytovací zařízení. Malý motel a několik jurt, které jsou cizinci přeci jenom vyhledávanější. Mongolové preferují domky a sruby. V době kovidu, kdy bylo Mongolsko uzavřené si Mongolové (ti bohatější) zvykli cestovat po vlastní zemi a turistický průmysl se tomu velice rychle přizpůsobil.

Po pár kilometrech se silnice přiblížila k první turistické atrakci. Písečné duny. Ano, jsou zde k dispozici velbloudi, jsou zde jurtové kempy a protože jsou ještě prázdniny, jsou zde davy.

Ta obloha je zamračená, ale bylo docela fajn, teplo a i prakticky nepřetržitý vítr nebyl studený.

Děti se projížděly na velbloudech a tento junior mi přišel opravdu vtipný. Seděl na velbloudu, nechal se unášet korábem pouště v písečných dunách a upřeně hleděl do mobilu. Buď GPS nebo YouTube. No já sázím na to druhé. Ano, i v tom nás Mongolsko fakt dohnalo.

Přitom procházka po dunách byla fakt úžasná. Stačilo překonat dva, tři hřebeny a byli jste sami v hromadě nekonečného písku.

Takto to vypadá i mnoho kilometrů na jih v poušti Gobi. Písek a houževnaté pouštní rostliny Saxauly.

To, že bude nějaké město nebo hranice oblasti, Ajmaku (administrativního kraje), bývá často označeno bránou ve stepi.

Toto už je ale docela něco jiného a něco ryze mongolského.

Ve stepi, obklopen stůpami je vystavěn monumentální památník slavným koním. Mongol a kůň patří neodmyslitelně k sobě. Mongolové na hřbetech koní dobili obrovská území a tak dodnes panuje v mongolské duši silná náklonnost a úcta ke koni. Tady jsou se všemi poctami pohřbeni ti nejslavnější koně současnosti. Koně, slavní vítězi každoročních závodů. Asi jako kdyby bylo něco podobného v Pardubicích.

Místo je velice zajímavé a je úžasné sledovat jak se zde Mongolové s úctou ke koním prochází. I vždy neposedné děti jsou zde takové nějaké klidnější. Cítí tu podivnou atmosféru, tu posvátnost památníku mongolským koním.

Naše dohoda před odjezdem stanovila, že kolem páté hodiny začínáme vyhlížet ideální místo na přenocování. Kolem sedmé jsme měli dohodnuto, že začínáme stavět stany a večeříme.

Sjeli jsme z cesty a vydali se k nejbližším kopečkům. Začali jsme hledat místo pod žulovým masivem. Silnici jsme nechali za sebou asi 5 km.

Večer se vyčasilo. I vítr většinou večer ustává a v krajině se rozhostí klid. Stany jsou postaveny, karimatky nafouknuty a nadchází okamžik první noci ve stepi. Absolutní ticho, jen pár ptáků se ještě prolétne kolem a zapíská. Nedaleko prošlo stádo koní. Koně na noc migrují k vodě.

Pak se začnou protahovat stíny a krajina se ponoří do tmy. Ještě než vyšel měsíc jsme seděli a kochali se neuvěřitelnou oblohou. Tolik hvězd u nás není možné vidět. Bylo 14. srpna a i když už bylo po meteorickém roji zaznamenali jsme několik nádherných „padajících hvězd“. Přál jsem si toho hodně, hlavně ať se cesta Mongolskem vydaří. No nevím jak si to „hvězdy“ vysvětlují a přání překládají, ale nějak jsme si ve všem úplně nerozuměli 🙂 K tomu se ještě dostaneme. Teď honem do spacáku protože noci, noci jsou zde chladné.

To vám potvrdí staří pánové, kteří prostě v noci musí. Brrrr, hvězdné nebe je krásné a měsíc svítí neuvěřitelně, jen cvakání zubů ruší noční klid.