Zase Ulaanbaatar, tentokrát kancelářské práce, něco nového.
Po třech úžasných a nezapomenutelných sezónách v Laosu jsem se v roce 1985 vrátil do Mongolska. O Laosu si napíšeme nějaké ucelené povídání v některých dalších kapitolách. Zpracovávám negativy a diapozitivy a přemýšlím co napsat, aby to bylo publikovatelné.
To ale příště, teď prožíváme Mongolsko. Takže v roce 1985 jsme byli skupina, která měla zakončit několikaletý průzkum na ložisku Ongon Chajrchan, ložisku wolframu. Naše parta měla zpracovat výpočet zásob. Hromady a hromady podkladů, první vlaštovky ve výpočetní technice, vědecké kalkulačky Texas Instrument a potom práce a práce na tabulkách. Pozor, žádný Excel. Tabulky na čtverečkovaném papíře a vyplňovat buňky růčo. Já sám tomu dnes nemůžu uvěřit. Tři kamarádi jsme dostali byt na novém sídlišti směrem k centru, říkali jsme mu „Brežněvák“, protože ho postavili Rusové a další dva z nás bydleli na jižním předměstí na takzvaném devatenáctém mikrorajonu. Dnes se tato část považuje za centrum města.
Nedaleko odtud je zimní palác posledního chána Mongolů Bogdgegéna. Je v něm dnes docela pěkné muzeum.
Ano je v tom cítit čínský vliv. Já vím, Mongolové by mě nadávali, ale je to tak trochu malý Peking :-), hodně malý.
A pak už byl volný prostor a v pozadí posvátná hora Bogd Uul.
Dnes?
Dnes je zimní palác utopený v novostavbách, žádný volný prostor a myslím, že výhled je také silně omezen. Mám plán. Letos to všechno zdokumentuji. Tady je to rok 1985, pět let poté, co jsem do Mongolska poprvé přiletěl a letos to už je 45 let. A to budete koukat. Uděláme si srovnávací seriál.
Práci necháme bokem. Výpočet zásob nikoho zas tak moc nezajímá, ale ano jsou i volné dny. Někde jsem už psal o významném státním svátku Naadam v červenci. Svátek je svátek, nepracuje nikdo, slaví se. Rodiny se sjíždí a oslavují, všichni se těší na zápasníky, lukostřelbu, ale hlavně na koňské závody. No a my jsme ty tři sváteční dny využili po svém.
Byli jsme čtyři, Honza, Honza, Luboš a já 🙂 Půjčili jsme si Avii valník, stan a vyrazili na tři sváteční dny za Město (pro Mongoli je město s velkým M vždycky a jednoznačně Ulaanbaatar) do krásné oblasti Tereldž. Dnes je to chráněná krajinné oblast, jestli nakonec ne rezervace Gorchi Tereldž. Po zhruba 75 km jsme byli na místě.
Jo a ten nejvtipnější moment. Ještě jsme si vypůjčili laminátovou kanoe a dvě pádla. Kdo se správně ptá jestli jsme si vzali také vesty a přilby, tak odpovídám, ne. Z dnešního pohledu a při vzpomínce na to, co jsme zažili mi naskakuje dodatečně husí kůže. Je to s odstupem času. Jsem trochu starší a opatrnější a jednoduše řečeno, tehdy jsme byli mladí a nic nás nemohlo zastavit když jsme něco takového vymysleli.
Teď budu možná trochu víc psát, protože to byly nezapomenutelné okamžiky a bohužel těch fotografií není zase až tak moc. Je jich ve srovnání s dnešními možnostmi fakt hodně málo.
Zavřu oči a mám před sebou film, film o bláznivém, ale krásném výletě.
Večer po příjezdu na místo jsme zastanovali. Připravili jsme si dobrý šašlik a tak jak je v Mongolsku běžné a normální strávili v družném povídání o všem možném až do noci. Ve stepi nebyly televize, nebylo rádio nikdo z nás neměl ponětí o mobilech. Prostě jen šumění řeky a vítr ve větvích stromů.
Druhý den ráno jsme vyrazili na vodu s Honzou. Dva zkušenější vodáci. Zkušenější z našich vod, čili českých a slovenských řek. Je to úžasné a krásné, když se vrháte do dobrodružství s tím, že však to umíte. Když dojedete do cíle k mostu na řece Tuule tak vám dojde jak je neuvěřitelné, že jste to zvládli.
Nasedáme špicí proti proudu, tak jak to správně má být, a vyrážíme. Ač jsem nejraději jezdil na pozici zadáka, vzhledem k tomu, že Honza byl zkušenější sedám na háčka. A díky mým chybám jsme se dvakrát čochtli a nebyla to vůbec žádná sranda.
Jednou zásadní výhodou bylo, že jsme seděli oba na své straně. Čili, já levák a Honza pravák.
Neměli jsme žádnou představu o délce řeky. Neměli jsme žádnou představu o jejích záludnostech a troufám si říct, že jsme byli první, kteří to na říčce Tereldž Gol, pro nás Tereldžce zkusili. Už před námi členové dřívějších československých geologických expedic řeky v Mongolsku sjížděli. Vědělo se o jednom tragickém příběhu na řece Selenge, kdy nepřežil kolega, ale to vás prostě nemůže odradit. Nám se přece nemůže nic stát.
Krabička cigaret, zapalovač a konzerva kondenzovaného kakaa. Vidím to jako dnes jak jsme tyto životně důležité věci zabalili do igelitového pytlíku a přivázali do lodi. První čochtan přišel záhy. Levý přítok nás nahodil do vrbiček a já jsem trochu zazmatkoval a byli jsme tam. Loď i pádla jsme zachytili a teprve tady přišlo to strašné zjištění. Proud vody byl neskutečně silný. Navíc jemná zrníčka ve štěrku na dně byla vyplavená a štěrk nestabilní. To jsem ještě nezažil. Štěrk se choval jako bahno. Stoupneš na něj a proboříš se do půlky lítek. Teprve na břehu byl štěrk klasicky pevný.
Sluníčko svítilo a i když foukalo, čož je mongolský standard, nebyla nám zima. Zasmáli jsme se, oschli, nasedli a jeli dál.
Druhý čochtan byl horší. Blodili jsme ve slepých ramenech, kam jsme prostě zajeli a pádlovali v klidných vodách na pastvinách mezi krávami. Fakt dobrý. Když jsme našli zase hlavní proud a vrátili se smích mě přešel. Dostali jsme se z říčky Tereldž Gol do řeky Tuul Gol, která mimochodem protéká Ulaanbaatarem. Na rovnějších úsecích byl opravdu vidět spád řeky. Prostě vidíte, že se ta masa vody žene z kopce. Tak to jsem ještě nikdy neviděl. A neviděl jsem ani dostatečně včas starý kmen pod hladinou. Zařval jsem „pozor kmen“, ale to už jsme se řítili na jeho vyčnívající část. Honza dal pokyn „do prava“ a lehl na pádlo. Jenže přátelé, dejte levákovi pokyn -do prava-. Vsadím se o co chcete, že většina z nás, leváků, to otočí do leva. A to se také stalo. A byli jsme tam. No jo, jenže já jsem nedosáhl. A i kdyby, ten proud byl tak silný, že se neudržíte i kdyby jste měli vodu někam do půli stehen. Šel jsem po pádlech a Honza táhl loď ke břehu. Zvládli jsme to. Ani nevím jak daleko nás voda odnesla. Loď ležela břichem vzhůru a bylo třeba ji otočit. Ale to nešlo. Silný proud vysál vzduch z pod lodi a když jsme každý na své straně chtěli loď nadzvednout a otočit, tak jsme se zabořili do štěrku, ale s lodí jsme nehnuli. Nevím jak dlouho nám to trvalo, ale pamatuju si, že jsme byli fakt vysíleni. Na břehu na sluníčku jsme nabírali sil. Kakao a cigáro 🙂 a jede se dál. Odhaduji, že to bylo tak v půli cesty. Pak už jsme jeli ale hoooodně opatrně a soustředěně.
U mostu přes řeku Tuul Gol nás čekal Luboš s Avií a k večeru jsme se vrátili ke stanu. Myslím, že jsme tentokrát moc dlouho neklábosili a šlo se spát.
Honza (druhý, ten větší),zkušený vodák a jachtař a Luboš, nadšenec pro všechno, ale spíš začátečník, vyrazili další den.
Všimněte si, že jsou poněkud tepleji oblečeni. Ano, počasí se přes noc zhoršilo a neměla to být žádná procházka vodáckým rájem.
Pozdě odpoledne jsem čekal na kluky s Avií u mostu zase já. Čas plynul a hoši nikde. Ne že by nebylo v kabině auta docela příjemně, ale když jsem vylezl na most a vyhlížel je, tak to opravdu příjemné v poněkud silném a studeném větru nebylo.
A pak se v zátočině objevili. Poslední, ani ne kilometr rytmicky pádlovali jak perfektně seřízený stroj. Tak vida jak jim to klukům nakonec sedlo. Seběhl jsem pod most a v tišině zachytil špici lodě aby mohli vystoupit. A nic. Hoši seděli, ztuhlý výraz, modré rty. Nějakou dobu nemohli vylézt. Pak mi řekli, že se udělali 17 krát. To se nedá zapomenout, to bylo hrozné. Po asi pátém, šestém čochtanovi to přestali řešit jestli oschnout nebo ne, prostě nasedli a jeli dál. Nevím kde jsme ještě sebrali síly, teda hlavně Honza a Luboš, ale naložili jsme loď a ostatní věci a vrátili se do Města.
Hoši to ve zdraví přežili. A mimochodem, Naadam je svátek mezi 11. a 13. červencem. A ten jejich „den“ bylo třináctého. A teď nevím jestli to nebyl pátek :-), že by?
Pověrčiví zase až tak moc nejsme, ale určitě jsme vyrazili na Gandan. Klášter uprostřed Ulaanbaataru a jen tak pro jistotu zatočili modlícími mlýnky.
Tak jak to dělá spousta místních a tak jak to děláme pořád, když se do Mongolska vracíme.
Jeden nikdy neví 🙂
A určitě stojí za to vyrazit i na velice krásné místo s výhledem na celou ulaanbaatarskou dolinu, kterou protéká řeka Tuul Gol, jedna z těch velkých řek Mongolska. Takto jsme to viděli v tom roce a jak říkám pořád dokola: „dnes už je všechno úplně jinak“
Ale úplně. Fakt.
S pomocí dnešních moderních technologií vám dnes můžu celkem přesně zrekapitulovat ten povedený výlet.
Za městem Nalajch, které dnes, jen tak mimochodem, začíná srůstat s Ulaanbaatarem a věřím, že brzy budeme mluvit o městské čtvrti Nalach. Tak za Nalajchem odbočíte do leva. (ano opravdu do leva, to je ta ruka, kterou nepíšete 🙂 většina z vás). A pak už je „náš“ most přes řeku Tuul Gol. Stále na sever a za Tereldží se sjede k říčce Terelž Gol. Tam jsme tehdy stanovali. Nikde nikdo, jen ty krávy na loukách kolem řeky. Dnes plno jurtových, turistických kempů. Jo a jeden exkluzivní ***** hotel, hotel Tereldž.
Na letecké mapě (použil jsem podklady z mapy.com , fakt nejdokonalejší navigace v Mongolsku, lepší než Google) už to nevypadá tak vlídně. Ale ty kopce, hory kolem, jsou žulové, krásné, růžové.
A dnes už také vím. Propluli jsme víc než 50 km. Musím použít současný slovník a říct „mega hustý“ a výškový rozdíl okolo 60 m. Pozor spád na řece a pokud si pamatuju tak bez vodopádů 🙂
Parta dobrá, zážitky na celou knihu, tak aspoň ten výlet. A můžu vám říct, že jsem tenkrát vůbec netušil co se může přihodit a jak vás náhoda vrátí do Mongolska na čtyři další roky a vtáhne do toho celou vaši rodinu. 🙂
Tak zas příště.
Ještě takový malý dovětek. V roce 2008 jsme s Honzou (tím velkým) byli znovu v Mongolsku společně. Projeli jsme místa na která jsme se v roce 1985 nedostali, ani jsme se tam dostat nemohli. Tentokrát jsme tady nebyli pracovně, ale jako turisté. Ulaanbaatar jiný. Jiný k nepoznání. Všechno jiné a Honza konstatoval. Jiné moderní, ale já si chci pamatovat to Mongolsko z osmdesátých let. Sleduji ten vývoj už mnoho let a musím mu dát za pravdu. Faktem ale zůstává. Vyjeď ven z Města. Vyjeď do stepi a odboč z frekventovaných cest plných turistů, kteří se do Mongolska hrnou. Odboč a jeď! A za sedmero řekami a sedmero horami je stále ten ráj. Ta nádherná, čistá nepolíbená příroda a ti úžasní, milí a přátelští lidé.
