Takže, zážitky perfektní, krásné počasí, příjemný kemp. No, ale vzdálenosti jsou v Mongolsku vražedné. Pokud chcete vidět ta pěkná a zajímavá místa musíte denně ujet 200 i více kilometrů. Dřív to bylo skoro nemyslitelné. Ti z mých kamarádů, kteří tam se mnou pracovali nebo potom byli na dovolené to určitě potvrdí. A takové cestování chce prostě náturu. Dnes, pravda je to výrazně lehčí a jednodušší. Přesuny jsou pohodlnější a to taky díky totální změně vozového parku. Jo jo, Toyoty to převálcovaly.
Sem tam se v těch vzdálenějších oblastech potkáte s legendárním UAZem. To jsou auta, která toho taky strašně moc vydrží, ale jsou ve srovnání s Toyotou nepohodlná. Na druhou stranu na něm opravíte všechno ve stepi, jak se říká na koleně. V tom je Toyota pozadu. Hlavně v místech, kde je do vesnice 200 km a není žádný signál.
Tam je potom fakt hodně dobré mít u jurty ještě aspoň jednoho koníka 🙂
Nebo motorku. Ta v určitých svízelných situacích není také vůbec k zahození. No a Mongolové jezdí na motorkách rádi. Tak trochu to připomíná jízdu na koní, kterou mají po generacích kočování hluboko pod kůží.
A pak už zbývá poslední možnost – pěšky.
Nám se ale začalo smrákat a nikde nic. Vzpomínám si, že počasí začalo byt takové nevyzpytatelné a v tom si jako stavět stan fakt nechcete. Našli jsme jurtu, ale v té byly jenom děti. Rodiče někde sháněli dobytek. Řekly nám, že nedaleko je somon (okresní městečko), ale co je v Mongolsku nedaleko jsme nikdy nepochopili. Cesta vás vždycky někam dovede 🙂
Dovedla. Byli jsme sice poněkud nervózní, to bývá v autě dlouhé ticho a všichni vyhlíží svým směrem. Dojeli jsme do somonu. Jak už jsem psal, kromě obchodů, benzínové pumpy bývá v somonu také místní hotel. No, ale bylo tam celkem liduprázdno. Tak jsme kroužili po pár asfaltový ulicích vyhlíželi nějakou osobu. Podařilo se a Suche s Alenou začali vyzvídat, jestli a kde je hotel. Za nějakou chvíli se objevila paní, která nás odvedla k objektu o kterém prohlásila, že je to hotel. Hotel je zavřený, ale je ochotná nám ho na jednu noc otevřít. Cena byla rozumná, tak jsme si plácli. Bylo to lepší řešení než někde hledat místo na stanování. Postel, super. Vodu jsme měli svou a WC je u takových hotelů vždy venku, někde poblíž.
Vytáhli jsme vařič a udělali si dobrou večeři z našich zásob.
Zpříjemnili zbytek večera pivkem proloženým několika kalíšky nomádské vodky. Je to jako prášky na spaní 🙂
A spali jsme dobře. Ráno bylo zase slunečné a ten objekt za pravým oknem je banka. To bylo fakt neuvěřitelné, nový pěkný objekt a banka 🙂
Uklidil jsme pokoj, věci vynesli do auta a tradá. Pravda v přízemí jsem si všiml, že topení je jaksi v rekonstrukci, možná proto měli zavřeno. My jsme měli svoje spacáčky a bylo léto. Srpen.
Hned za somonem u potůčku jsme doplnili zásoby vody. V Mongolsku se ještě při dodržení určitých pravidel dá z potoků pít. Pokud máte vodu na vaření, tak žádný problém a v každém somonu v obchodě jsou kvanta balené vody pro každý případ. Oni totiž bývají dny, kdy na tu vodu prostě nenarazíte.
Naše cesta se stáčela k severu. Jeli jsme nedaleko, v Mongolsku uctívané, hory Sutaj Chajrchan Uul. Něco ve smyslu jako mléčná hora, je to kopeček s výškou 4 090 m.n.m. a má krásnou čepičku z ledovce. Kdysi na ni pořádali výpravy, ale hodně jich nedopadlo dobře. Dnes je hora prohlášena za posvátnou a vstup na ni je zakázán. A Mongolové to v naprosté většině dodržují. Když ne je problém a jde tam o život.
Co teda v Mongolsku funguje je aplikace Mapy.com, je to neuvěřitelné a často se v tomto tématu opakuji. Tady je snímek obrazovky. Stojíme ve stepi, díváme se na horu a máme jasnou představu, že jsme mimo hlavní cestu, která vede kolem somonu Tsetseg. A tam si dáme oběd 🙂 A když máme představu kde asi tak je, tak ho najdeme.
Některé sjezdy jsou dech beroucí. Toyota je hooodně dobré auto. 🙂 V reálu ale máte přece jenom strach. Vypadá to dost jinak a navíc nevíte co bude za tou levotočivou zatáčkou. Na fotce je to sranda, ale nebyla.
V somonu byly nové asfaltky i s vyznačenými přechody. Považte. Na ulicích byly ledkové lampy se solárním dobíjením, ale to nejdůležitější. Byl tam bufáč, guanz a udělali nám super oběd. Na rozpáleném litinovém talířku to navíc vydrží dlouho teplé. Skopové je totiž nejlepší teplé 🙂
Když chceš klid, dej děckovi mobil. Paní se nám mohla věnovat a celou dobu se klučina věnoval mobilu.
No a pak jsme dali malou procházku městem. A copak to tady je? Čínský kamion s kompletní výbavou elektrických spotřebičů pro jurtu a tak jak jsme už dřív viděli v 12 V technologii.
A baterie potřebuješ?
No přátelé mám pocit, že nám tady někdo opravdu, ale opravdu utekl.
Potom jsem trochu odpadl. Prostě jsem si schrupnul a náš řidič jel a jel s tím, že nám ukáže něco úžasného. Měly to být vodopády. K řece jsme dojeli, ale dál jsme měli k vodopádům pokračovat údolím pěšky. Jak je to daleko? No přece nedaleko 🙂 Tak jo, jdeme.
Údolí se sice stále víc a víc svíralo, což by mohlo nasvědčovat tomu, že tady bude nějaký útvar, který přinutí říčku víc skotačit, až je z ní vodopád. Další nevýhodou takto sevřených údolí je to, že se v něm jaksi neobvykle brzy začíná stmívat. Když nemáte slunce nad hlavou jste ve stínu příkré stěny a dělá to na vás dojem, že se blíží západ slunce. Další důvod proč propadat panice, že se nedostanete zpět k autu za světla. No a to je v těchto končinách dost nepříjemné.
Vodopády jsme nenašli. Všichni kromě mě už měli promočené boty, protože místy se potok prostě nedal překonat jinak než broděním. Já jsem ze začátku vyhledával místa, kde se dalo přeskákat přes vodu po kamenech a když to nešlo, tak mě Suche přenesl na zádech.
Vrátili jsme se k autu a začali hledat místo na přespání. A obloha se znovu začala brutálně zatahovat. Nikde žádná plošina a když už se objevilo nějaké vhodnější místo tak na něm rostla hnusná tvrdá tráva nebo bylo plné velkých kamenů.
Systémem cik-cak jsme narazili na cestu, která evidentně vedla k nějakému somonu. A dojeli jsme do somonu Most. Docela vtipné až na to, že „o“ v názvu Most je s vnitřní přepážkou a čte se tak, že to asi nedokážu správně popsat. No něco mezi o a e, čili kříženec. Pěkný somon, dokonce zde bylo oplocené dětské hřiště.
Přijeli jsme k jurtě a místních jsme se zeptali kde najdeme hotel. Starší manželé nám sdělili smutnou zprávu, hotel není. A tady se projeví nebývalá mongolská pohostinnost. Ukázali nám druhou jurtu, která evidentně sloužila jako sklad. Ne že by tam nebylo místo, ale dovedu si představit jak nadšeně jsme se tvářili. No a paní říká, tak jo, přespěte v naší jurtě. Mysleli jsme, že oni přespí ve skladové, ale staříci skočili do svého UAZu a odjeli.
Někam.
Naši vystavili boty zapadjícímu slunci. S tím západem slunce, který nás tak vyděsil v údolí to nebylo zas tak špatné a v otevřené stepi byl na západ ještě čas.
(Ta fotografie je z rána druhého dne. Boty byly tam kam je dali, ale ráno bylo už zase zalité sluncem)
Záchod jsme měli jako vždy nedaleko. Za jurtami, a vidíme tady jak jurtu obytnou, tak i skladovou a v dáli za nimi byl na úpatí kopců pěkný somon. Šli jsme si tam nakoupit do obchodu, doplnit zásoby a mezi tím přijeli domácí v silnější sestavě. Vyplynulo z toho, že přespali u dcery, asi někde nedaleko 🙂
Skupinovou fotografii jsme nemohli odmítnout. Bohužel děvčata tuto památeční fotografii nemají. Na posteli jsem spal já, na zemi v jutě potom, po rozbalení koberců, které byly u stěny, moji tři souputníci.
A ještě jednou musím zmínit tu pohostinnost, pro nás dost nepředstavitelné. Když jsme se dohodli, že nám jurtu přenechají, skočili do auta a odjeli. Ta kabelka na bedýnce pod koni tam byla celou noc. Pan domácí měl v jurtě, jako správný Mongol, pušku. Zařízení jako televizor, mrazák a za jurtou pračka vše na baterii a solární panel, čili 12 V. Zase jsem byl u vytržení. Nevím jak by se tvářili naši kolegové z největší energetické společnosti 🙁
Kdy jsem při rozloučení paní nutil adekvátní částku, kterou bychom zaplatili za jakýkoliv místní hotel, tak se dost urputně bránila. Oni prostě za takovou službu, poskytnutí přístřeší v nouzi, neplatí. Nechala se přesvědčit až tím, že ji dáváme peníze ať koupí něco jejich malé vnučce. Na dárek pro děti Mongolové slyší.
Příjemná noc v suchu, pěkný den před námi a my jsme museli vyrazit. Cíl byl ještě dost daleko.
Krásně to vycházelo. Zhruba kolem poledne jsme dojeli ke krajskému městu Chovd. Tady už bývá prakticky všechno včetně obchoďáků, samozřejmě hotelů a také nemocnice. Takových krajských měst – ajmagů je v Mongolsku 18.
Nás zajímala nějaká dobrá restaurace a bylo fakt na výběr.
Tyto krajské restaurace už jsou v duchu globální kultury. Tak trochu čínská kuchyně, trochu evropská a samozřejmě americká. Američanů jezdí do Mongolska stále víc a víc. Další nevýhoda sociálních sítí. No tady se přiznám, že i já mám smíšené pocity když o těchto nádherných zážitcích píšu. Objeví se víc lidí, kteří se tam budou chtít podívat. Vždyť podle obrázků a videí je tam tak krásně. Jo je tady krásně, ale pozor, upřímně, není to pro každého. Fakt ne.
Z Chovdu fičíme po asfaltce k jezeru Tolbo. Ještě jsem chtěl Jirku zavést na nádherné rybářské místo nedaleko Tolbo. Byl jsem tam v roce 2013, i na ten rok dojde v některém speciálním příspěvku.
Bohužel všechno se nějak změnilo a i když jsme se v jednom somonu ptali na cestu, nevyšlo to.
Všechno se změnilo díky asfaltové silnici. Najednou tady jezdí všichni i ti co si do stepi prostě kvůli stavu svého auta netroufli. Navíc co ujedete po asfaltce za den, to vám může trvat po stepních cestách někdy i tři dny a to už v rozhodování hraje svou roli. No nebudu to okecávat, prostě nenašli. A jako už nějak tradičně, počasí se k večeru začalo zase brutálně zhoršovat.
U jezera, u kterého jsme v roce 2013 postavili stan a nikde nikdo, tak u jezera tři jurtové tábory, krásně viditelné z cesty.
Tak jsme tam sjeli. Na recepci měli radost, už tam prakticky nikdo nebyl. No prakticky jsme tam byli jediní. Koncem srpna se mongolské rodiny, které jsou stále na cestách začínají stahovat ke školám, kde začnou děti v září chodit. To ale znamenalo, že bufet a restaurace v kempu nefungovaly. Nevadí. Prudce se ochladilo a začal foukat dost nepříjemný vítr. Tento, mongolský vítr dokáže snížit pocitovou teplotu až o 10 stupňů.
Jurta nebyla mongolská, ale kazašská. Zopakuji viditelné rozdíly. Mongolská jurta má menší sklon střechy. V Mongolsku je méně sněhu a je potřeba spíš větší aerodynamiku kvůli častým a silným větrům. Kvůli tlaku větru je středový kruh podepřen nohami. Dvě vzpěry drží kruh. Kazaši mají sklon větší. Sníh na jurtě nedrží. Díky většímu sklonu dochází k lepšímu vzepření a není potřena středový kruh dodatečně podepírat. Pohyb po jurtě je volnější. Nemusíte obcházet nohy.
Ale víte co? Já mám mongolskou jurtu stejně radši 🙂
Záchody byly v domečku, ale v sezoně, když je v kempu nával jsou k dispozici další. Ty teď místní personál odstraňoval a zřejmě se příští sezónu postaví nové. V tomto okamžiku jim s odstraňováním pomáhal sílící vítr.
Na jezeře se začaly zvedat vlny a venku už fakt nebylo vůbec hezky. Navíc nám vítr roztrhl vrchní plachtu na jurtě a střecha začala nepříjemně praskat. Zašli jsme na recepci a poprosili o výměnu ubytování. Pro tuto noc se jevil jako velmi výhodný srub, které tu měli.
A dali jsme po několika dnech teplou sprchu. To bývá bonus těch lepších kempů.
Ve srubu jsme strávili příjemnou noc.
Ráno bylo kruté. Obléct všechno teplé, nesundávat kapucku 🙂 Vzadu na druhém hřebeni sněží. To je daleko, ale je to měr naší cesty.
Když je signál máš možnost si prohlédnout i předpověď. No tlaková níže se na nás řítila plnou silou. Při teplotě 0 a silném větru máš pocit, že je -10. To jako není vůbec dobrý pocit.
U snídaně jsme změnili plán. Nebudeme pokračovat dál na západ. To by bylo do středu tlakové níže a ta v Mongolsku i v létě nevěstí nic dobrého. Chtěli jsme sice k jezeru Uureg Nuu, to je něco úžasného. Zažili jsme to v roce 2016 a chtěli jsme to zažít znovu. Bohužel.
Nasměrujeme cestu na sever k jezeru Chjargas Nuur a uvidíme.
Komentáře