Nocování pod stanem je v Mongolsku vždycky velký zážitek. Krásný večer, hvězdná obloha, no a potom už dramaticky klesající teplota po západu slunce. Tak dramaticky, že když musíte v noci ze spacáku, tak jde o velké hrdinství. O to krásnější jsou rána, protože sluníčko hned po východu opravdu krásně hřeje.
Balíme stany, spacáky. Uvaříme čaj a u stolíčku posnídáme.
Jedeme dál. Pořád jsme na asfaltové silnici. Těch v Mongolsku přibívá raketově, takže pokud znáte tady nějakou cestu, která je prašná, stepní, tak za dva roky už frčíte po asfaltu. Ano je to nuvěřitelné pro nás, ale je to tak.
Hned za horizontem se objevuje skupina jurt.
Je to motorest, motel a odpočívadlo pro ty, kteří tudy jedou. Až na místě jsem si všimnul, že je to poloha strategická. Tady se z asfaltky odpojuje stepní cesta a tou se vydáme my. Ale napřed se musíme posilnit, protože jsme na cestě už několik hodin a slunce máme přímo nad hlavou.
Jako, pro mně je trochu nepochopitelné, že je tady jedna paní, evidentně babička malého caparta a pak už není mezi jurtami nikdo. Rodiče jsou pravděpodobně někde se stádem a vrátí se až večer. Paní se nás zeptala co si jako dáme na oběd a poté co jsme si objednali mongolské nudle se zeleninou a masem „cojvan“, pustila se do práce. My jsme se pohodleně usadili a dali si teplý „suté caj“, což je čaj s mlékem a solí.
Teď se dívám na přiložené fotografie a vidím, že to není úplně vidět, ale ta jurta byla elektrifikovaná plně na fotovoltaiku. To je ten nepředstavitelný skok pro člověka, který tuto zemi zná už od osmdesátých let. Venku stojí několik, mnohdy velmi svérázně připevněných FV panelů. Do Jurty vedou dva kabely, tak jak to má být, jeden černý a druhý červený. Tady je potom zase jeden místní unikát (made in China). Sptřebiče nejsou na střídavých 240 V, ale prostě a jednoduše na stejnosměrný 12 V proud. A jaké spotřebiče? Radio – no co? Nabíječky na telefon – no co? Pultový mražák – aha, a viděl jsem i TV a pračku. Takže, že svítí žárovky na 12V to nikoho zas až tak moc neudivuje, ale ty větší spotřebiče, tak to je výzva i pro naše chataře. A pozor, nepotřebujete střídač a tím je to výrazně jednodužší.
Paní samozřejmě vařila na plynovém vařiči. Maso si ale vytáhla z mrazáku a na teploměru bylo -18 st. Fakt, viděl jsem to na vlastní oči.
Co se děje v noci?
Tak za prvé. V noci je v Mongolsku běžně teplota někde kolem nuly. Mínus, někdy až do pěti, není nic neobvyklého.
A za druhé, za mražákem stála na zemi pěkně velká autobaterie a ta se během dne nabíjí. No a v noci jede mražák vesele dál 🙂
Po obědě jsme se s asfaltem rozloučili a vyrazili do stepi. Budeme se snažit dojet k obrovskému horskému, žulovému masivu na jihozápadě nedaleko čínských hranic.
Step je v těchto končinách suchá a travičky pro skot je docela málo. Sem tam je vyvrtaná studna a sem pastevci přiženou stáda, aby se napojila. No, ono stačí u studny nastartovat generátorek, spustit čerpadlo a začít čerpat do provizorních koryt. Ta jsou často vtipně vyrobena ze starých traktorových pneumatik. Zvuk agregátu, který se nese tichou stepí probudí ve zvířatech reflex, který studoval už dávno, dávno pan I.P.Pavlov. Je to reflex podmíněný. Podmíněný zvukem generátoru. Generátor = voda. A tak kozy a ovce mažou stepí z celého okolí, kam ucho dosléchne.
Ovce a kozy jsme nechali za sebou a jedeme dál. Step se začíná pozvolna měnit v polopoušť. Rostliny jsou jen tvrdé houževnaté křoviny a stále víc je v cestě písek. V dálce vidíme jezero a máme chuť se v tomto poněkud horkém dni vykoupat. Jen se snažíme najít cestu, která by vedla ke břehu.
Chvilku to trvalo. Jezdili jsme nízkými dunami až jsme auto zapíchli a vydali se pěšky. Na břehu jsme zjistili, že to nestálo za to 🙁
Proč?
Mongolsko je plné jezer. Úžasný je v tomto smyslu západ Mongolska. Jedno krásnější jezero vedle druhého. Jinde je ale situace poněkud jiná. Tato jezera jsou většinou velmi plitká, někdy jsou jen dočasná a ve vrcholném létě tu bývá zasolená bažina. Jsou v naprosté většině případů bezodtoká, takže stálým odparem se z jezer stávají jezera slaná a mnohdy ani zvířata k vodě nechodí. Tady teda chodila. Kolem břehu byly jasné stopy. Voda byla ale hnusně zelená a někteří z nás si ani nevyzuli boty ze strachu, že ty řasy nejsou vůbec zdravé. Ani vůně tomu nenasvědčovala 🙁
Krajina pěkná idilická. Keře pěkné, méně idilické, takže to odnesla jedna pneumatika. Výměnou jsme se trochu zdrželi a museli jsme začít uvažovat, kde najít nebližší somon (okresní městečko) a pneumatiku opravit.
Cestou necestou jedeme dál. Dobrým znamením v Mongolsku jsou dráty. Ty jasně znamenají, že na jejich konci je nějaké sídliště. Sídliště, které potřebuje dráty je větší, čili okresní = somon. Somon má okresní správu, obchod, školu, benzínovou pumpu a dvorek kde je pneuservis. Velbloudi sice nic takového nepotřebují, ale zase jsou vděční za každou zeleň a považte oni žerou i ty trnité keře.
Opraveno. Nakoupeno. Jedeme dál. Den se chýlí ke konci a ještě za světla je potřeba někam uhnout z cesty do kopců a najít si ideální místo na táboření.
To je ono. Na kopečku je to ideální. Ono tady sice víc fouká. V Mongolsku fouká skoro pořád. Někdy je to snesitelné, někdy méně. Už jsem zažil noci, kdy jsem se bál, že mě to odnese i se stanem. Ale na kopečku to má jednu neoddiskutovatelnou výhodu. Komáři prostě vítr nesnáší. Takže večer se sice vyrojí, ale někde v dolině a hlavně u vody. Tady? Tady bude klídek.
Do plecháčku čaj. Do kalíšku vodku. Vodku mongolskou, jmenuje se Archi. Je to fakt pití neuvěřitelné kvality. Líh není z brambor, je z pšenice. Voda na zředění do pitného obsahu alkoholu je křišťálově čistá. I když si dopřeješ jsi ráno jako rybička.
Mongolové vyrábí i dobrá piva a plechovka Zlaté Gobi – Altan Gobi na stolíčku nikdy nechaběla. Kromě pitného režimu bývaly rybičky z konzervy, paštika, chleba a někdy všudepřítomné nudlové polévky čínské nebo korejské.
Následující den ukrajujeme další kilometry. Plochá step, tu a tam známka lidské přítomnosti. Průsmyk v horském hřebeni a další dlouhé údolí. Někdy narazíte na nějaké opraveneé posvátné místo a zase jedete dál.
Pokud se objeví dolinka s potůčkem, není od věci naplnit velké petky vodou na vaření a na pití. To je hlavní. Když není další voda jde hygiena stranou. Tím nechci nikoho vyděsit. Základní hygiena ano, ale okoupat, vysprchovat se, tak to se podaří někdy až za pár dní nebo dva páry 🙂
Nejednou se ve stepi objeví asfaltová nebo betonová cesta a to je známka přítomnosti většího sídla. Naskočí signál v mobilech. Je ideální čas zastavit u restaurace – guanzu a nechat se obsloužit.
V tomto somonu mají i hotel. My se ale půjdeme jenom najíst a budeme pokračovat.
Tady jsme si dali další populární mongolské jídlo. Chušury. Placka z nudlového těsta naplněná na drobno nakrájeným masem. Mongolové maso nemelou, ale nakrájí ho na velice drobné kousíčky. Ochuceno skromně. Koření se tady začalo prosazovat až hodně pozdě. V podstatě si to vyžádal cestovní ruch. Cizinci přece jenom rádi více kořeněné. Mongolové používají hlavně cibuli. A co k tomu? No jasně – suté caj 🙂
Snězeno, zaplaceno. Není co řešit, těšíme se totiž na úžasné místo. Tak je nám to prezentováno a my vůbec netušíme, že skutečnost předčí veškerá naše očekávání.
Jeden. Ještě jeden hřbet a dlouhá dolina a pak už ……….
(jo a tady bych chtěl speciálně poděkovat Jirkovi. Významná část fotografií v tomto příspěvku jsou jeho fotografie, a právě proto na nich často vystupuji já 🙂
