Třetí epizoda _ konec

Pokud bereme cestu do Mongolska jako epizodu první, návštěvu Zuzky s Honzou jako epizodu druhou, tak potom se ve čtvrtek 1.9. uzavřela třetí epizoda odletem Guntera s Mirkem.

Tam za ty dveře už můžou jen ti, kteří mají letenky, v tomto případě na let Turkish Airlines.

(Po takové snídani se cestuje lépe a radostněji. Snídaně se už tady naučili dělat fakt dobré a bohaté)

Ale vraťme se v čase ještě kousek zpět. K poslednímu (a předposlednímu) dni cesty do Ulaanbaataru.

(Chuvsgul se rozloučil večerní bouřkou a nádhernou duhou. Na Chuvsgulu jsme opravdu už zažili vše 🙂

– Malinko jsem se odmlčel, byli jsme ve městě a tak jsem se utahal, že jsem při „lehkém odpočinutí na posteli“ spal až do rána :-). Takže pojďme dokončit článek. –

Druhý den ráno už bylo u jezera Chuvsgul zase pěkně. Museli jsme se rozloučit. Kdysi dva těžké dny terénem do Ulaanbaatru se dnes změnily na celkem pohodovou cestu po asfaltce. Pravda ještě zbývá 30 km u jezera, ale věřím, že během pár let to bude vyřešeno. Někteří Mongolové tvrdí, že dojedou do Ulaanbaatru za jeden den. My jsme naplánovali dny dva.

Kousek za městem Chatgal, asi 50 km od jezera jsme narazili na tábořiště Cátanů. Je to divadýlko pro turisty a amíků tam bylo víc jak Cátanů. Cátani jsou lesní národ žijící v pohraniční tajze mezi Mongolskem a Ruskem. Jsou to lidé velmi plaší, kteří se straní setkávání s čímkoliv novým, cizím. Žijí ve stanech silně připomínajících indiánská týpí a pasou stáda sobů. Protože žili hodně dlouho izolovaní od okolí (než je objevil turistický průmysl) ještě dnes vyznávají šamanismus. Tak trochu věřím teorii, že američtí Indiáni jsou vlastně Asiaté, kteří se vydali přes zamrzlou Beringovu úžinu. Když zjistili, že Amerika není to pravé, už se nemohli vrátit a tak museli počkat na Kolumba, a následně anglické kolonizátory, aby jim přinesli vysněnou kulturu a demokracii. 🙂

My jsme si k večeru našli opuštěný jurtový tábor v lese před městem Bulgan. Hlídač nám za drobný obnos otevřel jednu jurtu, nanosil dřevo a večer zapnul centrálu, abychom si mohli na naše vaření posvítit.

Maruška tady už evidentně dlouho nebyla na jahodách, ale asi by tak za týden uspěla.

Poslední snídaně v jurtě. Teda minimálně pro Guntera a Mirka, než se sem znovu vypraví. Nebo než si svou jurtu na zahradě postaví. Všechno jsme prohlédli, všechno jsme okoukli, takže jurta, postele, nábytek a topení není žádný problém.

Některé zážitky a dobrodružství nás ale teprve čekali. Po asfaltu cesta krásně ubíhá a jen kontrolní díry velikosti a hloubky jedné pneumatiky vás udržují bdělými a nebo vás krutě vrátí do reality ze zasněného pohledu do nádherných dálek.

V okolí druhého největšího města Mongolska, města Erdenet se nachází nejedno mongolské bohatství. Je vtipné, že místní zemědělci se teprve chystají sklízet. Naši už asi zaseli ozim 🙂

To je zdroj čistého a velmi oblíbeného mongolského nápoje, mongolské vodky (mongolsky ARCHI), v exportní formě pod názvem, jak jinak, Čingischán. Marně jsme hledali v paměti český ekvivalentní nápoj Karel IV či Masaryk. Vždyť jak jinak poctít velikého předka, než že po něm nazvete oblíbený nápoj.

A zatím co se kolem řeky projížděli Mongolové na koních a hlídali stáda ovcí a koz, my jsme dojeli k Erdenetu.

Ještě jsou tady volné parcely. Zasíťované. Aspoň si to myslíme, protože jsme v rohu jedné viděli nataženou síť, myslim voleyballovou.

Pro milovníky družstevní výstavby jsou k dispozici moderní byty.

A kulturní vyžití.

A volná pracovní místa v obrovském komplexu dobývání a úpravy měděné rudy.

GOK (Gorno Obogatitělnyj Kombinat) zve všechny zájemce do svých řad.

Jedna důležitá skutečnost. Naplňuje mě hrdostí, že toto, jedno z největších světových ložisek mědi, našli českoslovenští geologové v šedesátých letech, kdy v Mongolsku začínaly expedice spřátelených zemí. Když bylo jasné, že je to významné ložisko, byli zástupci Československa pozváni k jednání o společném využití. To bylo někdy kolem šedesáteho osmého a velký bratr jaksi zhodnotil situaci a řekl, že na to naše země nemá prostředky a vstoupil do jednání s předem jasným výsledkem.

Dnes se ruda těží a zpracovává na koncentrát. Ten se veze do Ruska a tam se vyrábí měď. Kdo z toho má největší užitek? No a trochu srandy na konec. Za znečištění koncentrátu mají Mongolové penalizaci a srážku z ceny. Koncentrát je znečištěn stříbrem 🙂 no to je teda úlet.

(Foto Jirka)

V dobré náladě a vesele jsme uháněli směrem k Ulaanbaatru. Pochvalovali jsme si hustotu provozu pro mnohé z vás nepochopitelnou. Prostě jedno auto za hodinu a to už je teda provoz. Jenže jsme měli ještě něco zažít.

Nebe se zatáhlo do šedé, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Bylo to hnusné a ponuré. Teplota klesla na 13 st. a kolem cesty jsme viděli jasné náznaky, že někde opravdu dost pršelo.

(Foto Jirka)

Pomalu a jistě jsme se stali účastníky dramatu.

(Foto Jirka)

Voda se valila z okolních kopců. Mongolští řidiči nedbali a nehodlali slevit ze své rychlosti. V potocích vody se ztrácela silnice a jen podle zoufale přebíhajících chodců jsem byl schopen odhadnout výšku hladiny. To, že není vidět ty vzpomínané záludné díry nemusím asi zdůrazňovat.

(Foto Jirka)

Před námi šedo a začalo se pěkně blýskat. Na okně mezi kapkami deště sem tam taková malá bílá krupka ledu. Mám kamaráda, který na důsledky takových prudkých přívalových dešťů nerad vzpomíná a protože vím, že nás sleduje a čte, tak ho i jeho ženu srdečně zdravím. I já jsem si v těchto okamžicích na všechno vzpomněl. Ostatní v autě sledovali ten blázinec kolem a věřili, že to zvládnu.

(Foto Jirka)

Ještě malá, klasická tlačenice na železničním přejezdu před Ulaanbaatarem. To je trať z Ruska, která projíždí Ulaanbaatarem dál na jih do Číny. Tady bylo to nejhorší zažehnáno. Ještě nás to zastihlo ve městě při průjezdu, ale z nejhoršího (pro tentokrát) jsme byli venku.

Jsou chvilky dramatické, přátelé, a jsou chvilky pěkné. Mezi ty pěkné patří šašlik na třech jehlách. Skopové, vepřové a zelenina, pivko a zasmušilá tvář největšího z Mongolů na láhvi exportní vodky. Tentokrát jsme Čingischána nekompromisně zmordovali my. Bodejť ne, po takových zážitcích.

No a na konec jen to dobré 🙂

Kámoška v Ulaanbaataru měla narozeniny a jako super bonus jsme dostali na večeři, jako vzácní a milí gratulanti, nebudete věřit, halušky s bryndzou a slaninou.

Důkaz, že nekecám.

A pak už bylo prvního září a kdo se chce zacyklovat může začít od začátku tohoto příspěvku 🙂