ORCHON a CHARCHORIN

Ano přátelé, Mongolsko je zemí kočovníků a pohyb je tady zcela přirozená věc. Takže i my se musíme stále pohybovat.

Projeli jsme Arvajchér a po pár kilometrech po asfaltu znovu sjeli do stepi. Tady už jsou cesty výrazně pěknější než v Gobi. Kolem je zelená step, teda stále zelená díky častým dešťům a dobytek je nádherně nažranej. Tak kulaťoučké ovce, kozy, krávy koně dokonce velbloudi už mají napěchované hrby. No a z toho mají Mongolové radost a proto se k našemu údivu z deště radují.

(Foto Gunter)

My se radujeme míň, protože jsou cesty místy hodně rozblácené a brody, které byly bezproblémové vyžadují velkou pozornost.

(Foto Gunter)

A tak to končí. To už jsme opravovali třetí defekt. Na fotce to tak nevypadá, ale drobně pršelo (naštěstí jen drobně) a byla pěkná zima. Skoro až kosa. K vodopádům nám chybělo ještě asi 30 km a když je zamračeno začíná se smrákat poněkud dřív.

Takto byl Orchon kalný, když jsme tudy jeli se Zuzkou a Honzou,

A takto si ho dokumentoval Gunter, než začal fotit naši sehranou dvojici při výměně pneumatik a lepení.

Nakonec jsme šťastně dojeli do jurtového tábora. Je jich okolo vodopádu opravdu hodně, ale my jsme hledali tento. V tom jsme už letos jednou byli. Je vždycky příjemné, když si na vás domácí vzpomenou a začnou gestikulovat, jako co tady zase děláte? Dostali jsme nádhernou vyřezávanou jurtu pro 5 osob a z protekce za cenu osob čtyř. Jó kamarádi jsou kamarádi.

O jurtách vám napíšu speciální příspěvek z Ulaanbaataru. Teď využívám super signálu u sopky Chorgo a snažím se všechno z dřívějška shrnout do co nejméně slov a co nejvíce obrázků :-).

Vodopád má něco kolem dvaceti metrů a je to jedna z největších turistických atrakcí.

(Foto Jirka)

Za vodopádem se řeka Orchon zařezává do hlubokého kaňonu.

Jsou to čediče, lávové pole a sopečné tufy. Když to píšu, tak mi naskakuje tak trochu husina po celém těle. Proč? No každá hornina má své specifikum. Žuly jsou růžovo žluťoučké a na cestách v žulách je taková jemná šotolinka a dá se po nich jet místy až 80 km/h. Čediče a lávy jsou hnusně černé cesty v nich jsou samé ostré kameny, které číhájí právě na tu vaši pneumatiku. Zatímco v žulách se cesty rozvíjí do šířky, v čedičích se proplétáte tou hrůzou ostrých gigantických šutrů ve stopách těch šťastnějších. No a když vás to sevře není na vybranou.

(Foto Gunter, ještě z auta než utekl ven a sledoval průjezd z povzdálí)

Tak jsem si i já 22.8. našel v mapě kratší cestu a protáhl jsme ji v čedičích a bahně zhruba o dvě až tři hodiny, které nám potom, jak jinak, na konci dne chyběly.

Dvakrát jsem zapadl tak, že jsem už skutečně nevěřil, že se z toho dostaneme. Toyota je dobré auto, to teda jo, ale nebylo daleko k tomu abych se z toho fakt …. Zařazeno vše co je možné. Kola se hrabala na místě a když se v bahně něčeho nakonec zachytila vyhodila auto na obrovský kámen. Auuuuu, zpátečka sundala auto z kamene. Sláva nic není proraženého. Doprava, doprava gestikuluje Jirka za bažinou, ale auto se šine jak chce ono, volant neposlouchá. Prásk, pravý ochraný rám se šine po čedičovém balvanu. Ještě, že tam je. Jinak by byl pravý práh v …. Mirek vyskakuje z auta, už jsem v něm zůstal sám. Co chlap, to názor na projetí. Nakonec jsme z toho venku. Záda mám propocená durch. Ležím na trávě pod autem a zjišťuju škody. Dobře to dopadlo.

Ještě, že to byla celkem frekventovaná cesta a tak tudy projely tři auta včetně nás. Ten před námi by nám asi nepomohl, byl pryč. Jen hluboké koleje v bahně naznačovaly kudy už raději ne. To za námi by nám asi pomohlo. I když řidič jel sebevražedným tempem a při vytahování by nám minimálně něco urval. To je tady běžné a kolem brodů leží poměrně dost náhradních dílů.

K městu Charchorin (známé také jako Karakorum) jsme dojeli sice se zpožděním, ale dojeli. Odtud už pojedeme po asfaltu a pokusíme se dohnat co jsem utopil v bahně. Střídáme, bude řídit Jirka.

Dnes už zase funkční klášter Erdene Dzuu obklopuje zeď mezi jednotlivými stůpami a v celeém areálu je několik lamaistických chrámů.

Tento je na obrázcích nejfrekventovanější, ale tam teprve mniši, lámové nesli čerstvě vyklepané tépichy.

Za drobnou úplatu jste si mohli obléct slušivý mongolský kroj, ale mně ty copy moc nesluší, tak jsem to nezkoušel.

Zbožné babky si na záda uvážou balíky knih se sůtrami a obchází klášterní zeď, přičemž na korálkách odříkávají motlitby a přiložením čela na každou stůpu se pomodlí. Neptejte se mě proč. Nevím, ale vzhledem k délce klášterní zdi museli provést něco moc strašného. Třeba neměly uvařenou včas večeři. Nebo tak něco.

Za městem je místní velká rarita z kamene. Všichni si to fotíme, ale nevíme proč. Proč je to zrovna tady? Je to něco jako František ve Františkových lázních. Tady se na to nešahá i když v plotě už je jedna tyčka vylomená. V misce jsou peníze a snad to někomu pomůže. I Mongolsku se už začíná projevovat civilizační problém, neplodnost. Nezjišťoval jsem jestli a jak to funguje, ale říká se „věř a víra tvá tě uzdraví“ a to platí po celém světě.

Já momentálně věřím, že se ještě oteplí 🙂