Plecháč _ Čingischán

Prostě si jen tak jedete stepí kousek za Ulaanbaatarem a když projedete městem Nalajch a dáte se směrem na Undurchán najednou uvidíte po levé ruce něco obrovského a neuvěřitelného.

Je to největší jezdecká socha na světě, je to socha Čingischána.

Z dálky to nepůsobí až tak giganticky, ale čím víc se přibližujete, tím víc víc je vám jasné, že je to něco obrovského a neopakovatelného. To už nikdo jiný na  světě nedokáže. Nikdo jiný neměl svého Čingischána.

Podstavcem stříbrně se lesknoucího jezdce na koni není nic jiného než kruhová budova, kde se nachází, muzeum, restaurace, shop s dárkovými předměty, pěkné WC a co jiného než pokladna, kde vás skásnou o 7 000 Tugriků, což je 84,- CZK, no žádná láce.

Restaurace (záchody jsem tentokrát nefotil, byly fakt čisté a pěkné :-), fakt.

Odpočinek v muzeu, sedačky pro unavené.

Ukázka jurty v muzeu. Amíci s Korejci se střídali ve focení. Docela dlouho jsem čekal abych si to mohl takto bliknout.

Na hlavě koně, v hřívě je rozhledna. Dostupné výtahem a po schodech. Po schodech je to zábavnější. Jsou úzké a některé turistky se docela příjemně tlačily a vyhýbaly. (Foto nějaký Amík na foťák Zuzky)

U parkoviště pod „plecháčem“ jsou ještě rozeseti mongolští jezdci v mírně nadživotní velikosti.

Je to velký zážitek. Je to ukázka jak velká může být úcta ke slavnému předkovi.

Je to megalomanie?