Prostě si jen tak jedete stepí kousek za Ulaanbaatarem a když projedete městem Nalajch a dáte se směrem na Undurchán najednou uvidíte po levé ruce něco obrovského a neuvěřitelného.
Je to největší jezdecká socha na světě, je to socha Čingischána.
Z dálky to nepůsobí až tak giganticky, ale čím víc se přibližujete, tím víc víc je vám jasné, že je to něco obrovského a neopakovatelného. To už nikdo jiný na světě nedokáže. Nikdo jiný neměl svého Čingischána.
Podstavcem stříbrně se lesknoucího jezdce na koni není nic jiného než kruhová budova, kde se nachází, muzeum, restaurace, shop s dárkovými předměty, pěkné WC a co jiného než pokladna, kde vás skásnou o 7 000 Tugriků, což je 84,- CZK, no žádná láce.
Restaurace (záchody jsem tentokrát nefotil, byly fakt čisté a pěkné :-), fakt.
Odpočinek v muzeu, sedačky pro unavené.
Ukázka jurty v muzeu. Amíci s Korejci se střídali ve focení. Docela dlouho jsem čekal abych si to mohl takto bliknout.
Na hlavě koně, v hřívě je rozhledna. Dostupné výtahem a po schodech. Po schodech je to zábavnější. Jsou úzké a některé turistky se docela příjemně tlačily a vyhýbaly. (Foto nějaký Amík na foťák Zuzky)
U parkoviště pod „plecháčem“ jsou ještě rozeseti mongolští jezdci v mírně nadživotní velikosti.
Je to velký zážitek. Je to ukázka jak velká může být úcta ke slavnému předkovi.
Je to megalomanie?
