Ulaanbaatar – restaurace a jídlo

Je nejvyšší čas na chvíli opustit zeměpis a napsat pár řádek o věcech, pro velkou část návštěvníků, možná zajímavějších.

Mám k tomu vyjímečnou příležitost. Dnes sněží, je tam fakt hnusně (naštěstí to v Mongolsku trvá max. tři dny) a já jsem po včerejší návštěvě čínské restaurace připoután k záchodové míse 🙂 I ta vnitřní očista bývá k něčemu dobrá 🙂

Ale zpět k tématu.

Jako ve všem i v oblasti jídla a restaurací udělalo Mongolsko nebývalý pokrok. 

Jak je všeobecně známo jsou Mongolové pastevci a při kočování a neustálém stěhování není moc času na vybavování kuchyně nějakými kořenkami, různými hrnci a pánvičkami atd. Mongolové od nepaměti vyběhli před jurtu, zabili ovci, kozu nebo krávu, v Gobi velblouda a na západě v Altaji třeba jaka. Maso bylo, voda byla a ve stepi dodnes hojně divoce roste něco mezi cibulí a česnekem, (takže jsme tomu říkali cibuločesnek) bylo i koření. Toto byly základní ingredience pro každý den. (Mimochodem brambory se dostaly do povědomí Mongolů a na jejich stůl až někdy ve třicátých letech minulého století.)

No a když uvážíme ještě tu skutečnost, že veškerý dobytek se pase na stepích kde je trochu jiné složení trav než u nás (maso má trochu jinou, specifickou chuť) nelze se divit některým mlsným evropským jazýčkům, že jim typické mongolské jídlo nechutnalo. Byl jsem tady jednou s partou, ve které byl kluk, který to prostě nedal a byl čtrnáct dní na sušenkách. 

Nebudu dělat hrdinu, i já jsem některé pochoutky prostě nemohl.

Stručně o některých specialitách:

Buudz (búzy) – plněné taštičky masem vařené na páře. Maso je jemně sekané nožem, Mongolové maso nemelou, trochu cibuločesneku, sůl. Dalo se pokapat Vitanou do polévky (ta byla k dostání v obchodech) pak už se to dalo.

Chušur (chušury) – placky se stejnou náplní smažené. Těsto je vždy jednoduché, nudlové. Od dob kdy se začal používat rostlinný olej je to docela pochoutka. Na beraním tuku si to opravdu moc představit neumím. Teda umím, ale neumím si představit jak se tím nacpávám 🙂

Toto je nogoton šól – zeleninová polévka. Dnes už běžná kořenová zelenina, kousky masa (ty se nevaří, ty se jen povaří a to bývá někdy problém pro evropské zuby) zavařená mouka, ale ne jako jížka. Prostě ta mouka je tam rozvařená a dělá takové blátíčko nakonec na dně. V této dnešní podobě docela dobrý vydatný oběd.

Jestě existuje zřejmě častější varianta char šól – černá polévka. To je dle mého názoru ta nejzákladnější strava pastevců na venkově. Maso, mnohdy sušené (nemusíš stále běhat ven a zabíjet kozu) se rychle povaří a přidá se, co jiného než trochu cibuločesneku. Já už jsem byl ve stepi pohoštěn polévkou char šól ve které byl i brambor. No, mírně osolíme a neseme na stůl 🙂 Téměř vždy po mně v talíři zůstal vyžvýkaný žmolek masa. Já to prostě nerozkoušu. Tohle dokázala také ještě moje dcera, která si ze školky takový žmolek přinesla za tvářičkou. Dokud to navyplivla vypadala taková pěkná, v tvářičce kulaťoučká, napapaná 🙂

Aarul (árul), zajímavá pochoutka, kterou dostanete skoro v každé jurtě. Je to usušený tvaroh. Tvaroh tak jak ho známe, z čisté ekologické výroby se umačká do tenkých špalíčků a ty se na slunci na střeše jurty pod věčně modrým nebem suší a fermentují za pomoci všudepřítomného hmyzu. Vznikne krásně bílý až nažloutlý kamínek kyselo-trpké chuti s ovčím či kozím ocáskem. Mongolské děti běhají po stepi a vesele si aarul křoupaji, vy si při troše neopatrnosti vylomíta zub 🙂 Mám kamarády, kteři se na tuto pochoutku vrhají hned jak ji v jurtě přinesena na stůl, k velké radosti domacích.

Sutee caj (suté čaj – suťák), mnohdy popisovaný jako hrůza hrůz. Omyl přátelé. Generacemi propracovaný iontový nápoj. Je to zelený čaj zavařený ve vroucím mléce. Tento čaj je solený a doplněn tukem, já teda preferuji máslo. Může to být ale i kousek loje. Už jsem pil i suťák ve kterém bylo rozvařeno trochu mouky. Už vidím ty kyselé úšklebky, ale pozor. Jednou, ještě v geologických službách jsme krutě zapadli s autem do bažiny. Bažina to byla fakt zlá a čím víc jsme kopali, tím víc vody kolem kol bylo :-(. Začali jsme okolí odvodňovat vykopáváním odvodňovacích kanálů. Naděje, že kolem pojede nějaké auto nebyla mizivá, byla nulová. A najednou se u nás objevili dva mongolští kluci na koních. Pobaveně sledovali naše počínání. Pozor, to jsme kopali už asi tři hodiny a úplně reálně padali na držku. (Jinak se to nedá napsat, aby to vystihlo situaci). Kluci odjeli a vrátili se s velkou termoskou plnou horkého suťáku. Tehdy jsem si ho zamiloval. Neskutečně vás to posilní. Dostanete zpět vypocenou sůl, tuk je zdroj energie a ve spojení se zeleným čajem to asi lépe funguje.

To je to základní o mongolských jídlech. V létě to rozvinu.

Dost bylo kecání, zpět k ulaanbaatarským restauracím a jídlům.

Po exkurzi do historie a na venkov k pastevcům, dlužno řici, že Ulaanbaatar už je prostě něco jiného. Obrovský nárůst turistů z celého světa otevřel cestu všem typům občerstvení jako i různým národním a mezinárodním restauracím.

Bluefin – řetězec steakhousů a restaurací. Moderní pěkné. Super steaky. Měl jsem ten levnější z mongolského hovězího (mají v nabídce i australské krávy). Čtvrt kila poctivého masa (medium) se šťouchanými bramborami s česnekem, zelená fazolka. Cena za porci doplněnou 100 gr. čisté mongolské vodky a 500 CZK bylo fuč. To foto jsem pořídil dnes. Dnes sněží 🙂 jeden z důvodů proč jsem se tak rozepsal.

Mongolské národní jídla. Spousta různých restaurací. Tato stylová v jurtě uprostřed města (pro znalé, nedaleko cirkusu), má výběr všeho co jsem výše popisoval a to ve formě velmi chutné i pro evropana. K polévce jsme si dali ještě chušury. Cenově jsou tyto restaurace zhruba na polovině té předešlé.

Jsou zde restaurace německé (to si ale můžeme zajet do Drážďan), korejské (nedoporučuji, je to všechno korejsky pálivé 🙂 čili nepoživatelné a potom druhý den je to opravdové hrdinství), různé pizzerie dokonce i KFC 🙂

Nezanedbatelné co do množství jsou i restaurace činské. Je jich tady opravdu dost od těch starých a už vybydlených až po úplně nové. Jednu takovou jsme včera navštívili. Já vůl, vždyť přeci vím a měl bych si to pamatovat, že je jídlo čínské a potom ještě jídlo čínské 🙁

Restaurace byla moc pěkná, v druhém patře moderní budovy pár kroků od lámaistického kláštera Gandan (bude samostatný příspěvek). Číšník naprosto perfektní.

Objednal jsem si plátky z hovězího srdce (hovězí srdce mám moc rád) a opečené papriky to je ten menší talířek s ozdobou z mrkve ve tvaru květu. Ta jim trvala nejdéle. Takže srdce bylo studené, papriky byly studené (zato ďábelsky pálivé) a kámoška si dala kuřecí. To je vždycky napříč rozsekané kuře i s kostmi. To bylo taky studené, jen miska kantonské rýže se zeleninou byla vlažná a to nejen miska, ale dokonce i ta rýže 🙂

Chuťově fakt nic moc, protože číňani, kteří tady vétšinou vaří jsou z provincie Vnitřní Mongolsko a jsou to vlastně Mongolové a ti se tu čínu naučili vařit od Číňanů, ale špatně. To je hlavní důvod proč čínu v Mongolsku ne.

Dobrá, porce byly velké takže zůstalo na talířích a považte, čísník úslužně donesl krabičku, všechno to tam poctivě sesypal a šoupl do pytlíku. Platíš? Tak si to pěkně dojeď doma. Automaticky bez prošení, to se mi líbi. Zapili jsme to po 100 gr. mongolské vodky a šli. Co se týká cenové relace bylo to mezi steak housem a mongolskou jurtou. Nějakých 420 v CZK za jednoho.

Abych nachodil víc kilometrů (je to takové moje mongolské předsevzetí, mongolský cíl) vyrazil jsem zpět do hotelu pěšky. Neni to blízko, ještě jsem to vzal oklikou. Zbytek cesty jsem už přidával do kroku a zakončil klusem. Mongoli mě pobaveně sledovali, když jsem nedisciplinovaně přebíhal poslední křižovatky na červenou. Běžící cizinec je tady rarita.

A to je ten druhý důvod proč dnes nenachodím kilometry. Záchod mám totiž blízko a byť jsem tam každou chvilku ty kilometry to nedá 🙂

Ani jsem si po cestě nestačil zaskočit do IKEA, takže vám neřeknu co je momentálně v akci 🙂 🙂

Hlavně, že wordpress je tak dokonalý, že není vidět kolik je v tomto příspěvku vynucených přestávek 🙂

Tak zas něco příště, já už musim.