BEREVEN CHIJD _ klášter

S druhou skupinou jsme se vrátili zpátky na Chentej. Chentejský kraj je jeden z nejpěknějších krajů v Mongolsku. Možná je to trochu subjektivní, ale i ostatní to říkají. Je to kraj našeho působení v Mongolsku. Modoto, Mezinárodka to jsou srdeční záležitosti mnohých z nás a dostanou svůj prostor.

Na zpáteční cestě ze srubu nedaleko řeky Onon jsme jak se Zuzkou a Honzou, tak i s Mirkem a Günterem navštívili klášter Bereven Chijd, největší fungující lamaistický ve výchdní části Mongolska (aspoň tak to tvrdila kámoška u které jsme na srubu trávili jedny z nejpěknějších dnů, nehledě na komáry).

Takto zasmušile, nízkých mracích vypadal klášter při první návštěvě (foto Honza)

Mimochodem s komáry to za týden už nebylo tak zlé. Přijeli jsme vybaveni čoudícími tyčinkami a teplota tak radikálně klesla, že komáři odletěli raději do teplých krajin.

A takhle je to když vás vítá sluníčko a pěkné počasí.

Asi se budu opakovat, ale tento klášter znám už z roku 1981, kdy jsme sem jezdili v neděli na volný den si tak trochu odpočinout. Cesta z Cenchermandalu byla dost svízelná. U rozvalin kláštera u jezírka v nádherném údolíčku jsme se povalovali na sluníčku a odpočívali.

Potom jsem v roce 2006 znovu ke klášteru přijel se svým zetěm a švagrem z Rakouska. Klášter začali rekonstruovat za finanční pomoci amerických nadšenců. No a letech 2008 a 2011 jsme sem znovu s kamarády přijeli (Jirka je jedním z nich, ten nejvytrvalejší, ten kterého to chytilo za srdíčko) a klášter byl hotov, ale pro veřejnost nepřístupný.

Až letos jsme si klášter mohli prohlédnout i uvnitř. Nejen, že můžete vstoupit, ale vidíte i různé služby mnichů, lámů místním lidem.

Starý láma přednáší motlitby na přání staré paní, zřejmě aby se jí dobře dařilo, možná blízkým. Za každou přečtenou sůtrou zazvonil zvonkem. (Mám video, bude)

Uvnitř je klášter velmi pěkný, vzdušný a plný klidu, který se na vás lehce snáší. Docela bych si nechal oholit hlavu (asi by to bylo velice směšné), oblékl bych červené roucho a v klidu bych pobrukoval nějaké, nekonečné motlitby. Za všechno, za všechny. No jo, ale co v zimě? Brrrrrrrr, tady bývá i – 50 st. C.

Kousek od kláštera mají lámové postavenou zbrusu novou lamaistickou školu. Nestihl jsem se zeptat jak dlouho trvá základka a kdo dělá rajóny. Hm, asi novicové, že?

Pohled na oltář z boku.

A z druhého boku.

Pokud pojedete kolem, stojí to opravdu za to. Jak je možné, že si lámové dokázali vybrat vždycky to naprosto nejkouzelnější údolí? Nevím, ale je to tak.

Ještě po cestě z kláštera do okresního městečka Umundelger jsme se zastavili u takzvaných „jeleních kamenů“. O těch vám nedokážu moc napsat. Dodnes se různé skupinky archeologů dohadují jak se zde vzaly a kdo je vlastně autorem pertoglifů zcela monotematicky pouze jelenů. Ale krásných jelenů.

Můžeme ukázat pouze obrázek. Vysvětlení? Předmongolské období.  (Foto, myslím, Zuzka)

No a pak už cesta vede do Umundelgeru, obrovitánské doliny zvané „umundelgerské“ a dlouhé kilometry tu lepší, tu horší cestou stepí směrem k asfaltu.

Ještě nákup v místním obchodu. Chleba, zmrzlina, vodka. Jo taky vodu. A místním dětem lízátka.

Hned jsme byli kamarádi. Dostali dva. Potom přivedli dva mladší a ti dostali taky. Ti starší jim je hned sebrali 🙂 tak se děti učí co je to život. Podnikání mají v krvi od malička.

Počátky mezinárodního obchodu v mongolské stepi. Za fotku lízátko.