Onon _ jak jsme vyhráli

Onon je nádherná řeka na severovýchodě od Ulaanbaataru. Asi 100 km od ruské hranice začíná nad stepí převažovat tajga. Řeka pramení v horách Chentej a k našemu táboření nedaleko somonu (okresu) Batširet už nabírá takovou sílu, že koupání by mohlo být docela dobrodružstvím. Naše chata, říkáme jí ranč, byla u pravostraného přítoku u říčky Barch. V té se dá příjemně vykoupat a jsou v ní ryby, takže večeři jsme si zpestřili smaženým pstroužkem.

Tento most byl malinko adrenalinek, ale jinudy cesta nevedla, jedině zpátky a vracet se, to my ve zvyku nemáme.

Každé plus má svoje mínus, takže k té kráse, klidu a pohodě to mínus. Miliarda apůl komárů. Přes den při různých aktivitách a pohybu u vody celkem fajn, ale večer.

Kdo to nezažil ten to nepochopí.

Jak už jsem psal, letos je nobvykle vlhký rok. Už od jara je v Mongolsku nadprůměrný počet srážek a tak je step, ba dokonce i poušť neobvykle zarostlá. Ve stepi vysokou trávou, v poušti je travička taky a tak při pohledu do dálky to vypadá, že je poušť zelená, pokud samozřejmě nejste na písečné duně.

No a tak jen malá procházka do okolí stanování nebo srubu zvedne z trávy mrak komárů a ti si vás okamžitě vyhlídnou. My jsme tomu říkali „nedobrovolné dárcovství krve“.

Kytek je samozřejmě taky plno a všude, bohužel je nedokážu všechny pojmenovat. My jsme to na geologické fakultě tak podrobně neprobírali.

No a když jsme dojeli ke srubu tak jsme zjistili, že se nedostaneme ke klíčům. Čas byl pokročilý a Bilgee, ochránce klíčů byl nedohledatelný. Tak jsme si udělali u srubu pohodlí a postavili jsme stany na terase srubu. To byl nápad dobrý a pod střechou nebyla ani obava z hrozícího deště.

Následující den, při cestě k Ononu jsme klíče sháněli, ale opět dost marně. No a nakonec jsme prostřednictvím jedné místní rodiny a telefonu dohodli s Bilgeem, že večer doveze klíče ke srubu.

Mongolsko je země častých překvapení, takže i tentokrát, když jsme ke srubu dojížděli v určený čas, nevěřili jsme vlastním očím. U srubu stála čtyři auta a na terase se veslilo asi tak dvacet Mongolů včetně dětí od prcků sotva se batolících až po pubertální holky a kluky.

Co teď? Bilgee nám sdělil, že přijeli příbuzní až z Austrálie a že srub na dvě noci potřebují. Sanice nám spadla někam mezi prsa a pupek. Rozčilovat se v Asii nemá žádnou cenu a rovná se to společenské sebevraždě. Takže úsměv, přátelský přípitek mongolskou vodkou Archi a vyposlechnout si celý příběh a návrh.

Asi tři kilometry proti proudu je další domeček a ten nám nabídli jako protihodnotu. Balíme už vybalené věci a jedeme s průvodcem k novému domovu.

Chatka je pěkná, sice nezařízená, ale jsou zde dvě postele a stůl se čtyřmi židlemi. Je nový a voní dřevem. Trámy ručně opracované a kadibudka. Kadibudka – první cenová.

Jenže ve spěchu jsme nechali stany na srubu.

Tak si přestavuju křišťálovou noc. Řádění vrahů a vraždění nevinných. Co jsme komu udělali. Dvě hodiny sedím na posteli a zofale kolem sebe točím ručníkem. Marně, marně, marně. Z různých koutů místnosti se ve tmě ozyvá šum repelentů všech možných výrobců. Pozor, mongolský komár je zvláštní plemeno. Na každého jiného působí repelent několik hodin, na mongolského patnáct minut, max. A potom je tak naštvanej, že bodá jako šicí stroj.

To byla noc. Ráno s opuchlýma očima naskakujeme do auta a jedeme ke srubu pro stany. Už jsme to vymysleli 🙂

Vysmátí Mongolové celou noc pálili kravské koláče a dým (mimochodem vůbec né smradlavý, krávy žerou jen ekologickou trávu) vesele kvitovali naši návštěvu. Při pohledu na odložené lahve nám bylo jasné, že je bolí hlava úplně z něceho jiného. 🙂

Následující noc jsme vítězové my.

Po večerní pochoutce, pstruh s bramborem a kukuřicí jsme v místnosti postavili stany. Na Jirku zůstala jedna postel a stan se tam elegantně vešel. Na noc otevřené dveře, okno a my jsme se pěkně zašili do stanu a na bzučící hejna komárů jsme s odhalenými částmí těla, natažení na spacáčcích dělali na komáry neslušná gesta. Člověk zvítězil nad přírodou 🙂

Jirkův patetovaný postelostan.

Já jsem spinkal pod schody, a Zuzka s Honzou nahoře. Všem, kromě komárů bylo fajn.

Jen to večerní pivko šlo poněkud hůř 🙂