ULAN UDE _ krátká zpráva

Do Ulan Ude jsme dojeli poměrně brzy. Vzdálenost z Novoj Sněžnej nebyla velká a cesty v Burjatsku jsou o poznání lepší než některé úseky v Ruských oblastech. Malý postřeh. Jeli jsme i republikou Tatarstán. Tam od cedule Tatatrstán po konec Tatarstánu, krásné cesty, upraveno, prostě viditelně bohatší část federace. No jo, ale ze silnice jsou vidět těžní věže. Ropa je na dlouhodobých minimech, ale prachy to jsou 🙂

Takže přijíždíme do Ulan Ude k hotelu Ayan. Docela to vyšlo, průjezd městem taky a tentokrát se navigace sekla jen asi o 200 m. Sláva. Ubytování proběhlo bez problému a holka na recepci se mi opravdu líbila, protože to nebyla otrávená blondýna, ale taková tichá úslužná, štíhlounká čenovláska se šikmýma očima a na blůzce měla jmenovku Oyun.

Pro ty pozornější. Snímek je pořízen v 5 ráno při odjezdu směr hraniční přechod. 

Pokoj byl slušný a vždy dva pokoje typu standard měly společnou koupelnu s vanou a záchodem. Tak jo, to by šlo, vždyť jenom přespíme a nabereme sil na poslední etapu po RF.

Malinko byl problém se zaparkováním auta. Na volném prostranství jsem ho nechat nechtěl, hlídané parkoviště nějak nefungovalo, tak jsme připlatili a strčili auto do garáže. V mém vlastnicví to byla pro autíčko premiera. Doufám, že si to užilo.

My teda jo. Do města se nám při pohledu z balkónu moc nechtělo, tak jsme zvolili variantu odpočinku v sauně u hotelu.

Objednali jsme se na 6 na hoďku a půl. V půl šesté volaly děvčata ze sauny, „už to máte připravené“. Zase překvápko.

Sauna pro dva, předsíň s ručníky a šampónem a sprchovým gelem. Záchod. Odpočívárna se sedačkou, televizor. Bazének 1,5 m hloubla (voda mohla být ještě krapet studenější). Skákal jsem tam od sauny „kufr“, no a co? Zazvoníš zvonečkem. Zaklepe na dveře. „Můžu?“, „co si přejete“, jídlo pití. Biftečky dělají na místě s bramboráčkem a zeleninou.

Byli jsme zase ve formě. Teď už asi opravdu dojedeme.

Tentokrát jdeme brzy spár. Hranice se otvírají v 8 hodin, už v noci tam začnou najíždět nedočkavci, tak být co nejblíže ve frontě. Dobrá vstaneme ve 4 a v 5 odjedeme. Tak to je něco co opravdu nesnáším, brzké vstávání. Jdu za Oyun. Rušíme snídani, Jirka potřebuje kafe. Bez toho je mrtvola celý den. Dala mi varnou konvici. „Udělejte si kafe a konvici tam nechte, já vám věřím“, úsměv. Hurá už se blížíme k Mongolsku.

Zachytil jsem západ slunce a buch do postele.

No řekněte, je na tom městě něco zajímavého?

Já říkám. „Není“.

Na hranice jsme dojeli v 8:30. Nikde nikdo. Byli jsme fakt první. I tak to šlo po ruském způsobu. Pomalu. V 10:30 jsme v Mongolsku. Kupujeme SIM karty a platíme povinné ručení. Tady už zelená karta neplatí, už je to opravdu daleko.

O Mongolsku se rozepíšu až na cestách. Ulaanbaatar znáte z dubna (v kategorii příprava).

Máme prodloužená víza v Mongolsku o další měsíc. Co se opravdu podařilo, máme podány žádosti o dvojité ruské vízum. Bude. Takže pojedeme přes Kazachstán, ale hlavně víza budou a to je dobrá zpráva.

Fotky z hranice nemám. Jsou na to hákliví a hada bosou nohou radši nedráždíme. Popsat se to moc nedá. Jeden plot za druhým, jedna brána za druhou, jedno okýnko za druhým. Nervy a stres, ale dá se to přežít. Teď už to víme.

VTIP DNE:

V Ulan Ude, před saunou jsme šli na oběd. Výběr teda nic moc, ale dobrá. Jirka guláš (vaše představy jsou úplně mylné), já svůj oblíbený pilaf. Kousek chleba.

A teď.

„Prosím z chladící vitríny flašku vody“. Virína na dálové ovládání, to jsme tady už viděli. Babka píp, nic. Píp, nic. Vylezla zeza pultu a přímo u vitríny, píp nic. „Něrabotajet, co si dáte na pití“. Už se mi zase hrne krev do očního bělma. Marně, v tomto světě není zákazník pán. S těma jsme zatočili už hoooodně dávno. No nic. „Dejte co máte“, tak šťávu, říkají tomu, nevím proč, kompot.