VYDRINO _ a zase dobrá nálada

Tyto zážitky píši v útulném pokoji v Ulaanbaataru. Čili, dobrá zpráva všem, dojeli jsme v pořádku.

Ale zpět. Ještě nás čekají dvě noci v Rusku. Pravda, první na jižním břehu už byla na hranici s Burjatskou republikou a ta druhá potom v hlavním městě Burjatska v Ulan Ude.

Do Vydrina, přesněji do děrevni Novaja Sněžnaja na říčce Sněžnaja jsme jeli prakticky celý den kolem jezera Bajkal. Cesta vede po úbočí hor a už jsme jeli taky nějaké ty serpentíny. V ruském provedení je to trošku adrenalinek a hlavně se vám o něj postarají rušští řidiči. Jsou prostě nevyzpytatelní.

Po několika hodinách kroucení volantem jsme dojeli do města Sluďjanka. Asi by mi to kolegové, spolužáci, geologové neodpustili, kdybych se nestavil v muzeu minerálů. Pravda najít ho nebylo vůbec lehké, ale zřejmě to patří ke kontrole kvalit geologa. Našli jsme. Jo, ještě jsem se setkal s novým fenoménem. Syndrom „hluché děvočky“. Zastavili jsme u krajnice a hledáme, otevřu okýnko a volám na kolemjdoucí slečnu. Všimla si, že jsme cizinci, …… OHLUCHLA :-), prošla kolem nás jako bychom tam vůbec nebyli a já jsem docela nahlas volal, „haló, haló“, marně.

Muzeum, zastrčené na kraji města za vysokým plotem. Venkovní expozice, jeden sál s vitrínami, v patře obchod a naše průvodkyně v červených kalhotech.

A pár exponátů. (Pro potěchu oka kolegů z VŠB :-), na sraz dojedu!

Čaroit

Apatit

Drůza ametystu,

Hromady Achátů

A opíce, to je pro Opícu, pro oba 🙂 i když hle, jsou tady tři.

Průvodkyně nás převzala, zahltila nás informacemi v ruštině, to jsem fakt nestíhal a pak nás nechala prohlížet a fotografovat. Jen jsme museli po sobě jednotlivé vitríny zhasínat.

Ale nechme kameny kamenama a pojeďme dál. Už to netrvalo dlouho a po průjezdu městem Bajkalsk se sjezdovkami ve svahu (lyžoval zde i Vladimír Vladimírovič, jak jsme se později dozvěděli) jsme dojeli k městčku Vidrino a odbočili k Novoj Sněžnoj, dědince u stejnojmenné říčky (šířka Labe v Lysé, proud jako „vepřové“). Navigace nezklamala a dovedla nás úplně jinam.

Cesta rozhodně nepatřila do kategorie ani jedna, ani dvě, ani okreska, prostě děrevňja. Sem tam byl dvaceti metrový úsek asfaltu a tak jsme napočítali pět poslanců ve vesnici.

Já jsem se pokoušel oprášit skautskou zdatnost v orientaci a hledání a tak jsem vlezl v dobré víře do dvora za kterým jsem tušil náš cíl. Kdyby nebyl ten vlčák jako tele na řetězu, tak mě na místě roztrhal jak byl naštvanej, že jsem narušil. Dali jsme se do rychlé chůze, která se podobala úprku a to proto, že řetěz byl ještě na laně a to dovolovalo psovi docela zajímavý výběh. Naštěstí ke stěně domu jeho tesáky nedosáhly i když snaha tu byla. Potvora se vždycky vrátil k boudě a pak se na mě znovu rozběhl. Myslím si o sobě, že se zas tak moc nebojím, ale tentokrát jsem se bál. A bali jsme se dva, Jirka to od auta přes plot sledoval a údajně probíral varianty jak mě eventuelně zachránit.

Zmizel jsem za další brankou, teda bránou. Krásný dům, jak v pohádce. Ťuk, ťuk, je tu někdo? Nic. Dobrá jdu přes zádveří do haly. No super, tak to je bejvák, ani to na Bookingu tak honosně nevypadalo. Haló, nic. A tam se válí chlápek v trenýrkách na kožené sedačce v ruce notebook a cosi sleduje na youtube.

Vyskočil jak jelen a vytřeštil na mě oči. „My tady máme objednaný pokoj“ povídám. Neuvěřitelné. Vytřeštil oči ještě víc.

„Jaký pokoj, já tady nikoho nechci“, no jo byl to majitel domu a jeho úžas vzrostl ještě víc, když jsem mu řekl odkud jsem přišel. Pes asi nedostal ten večer nažrat. Ale dlužno říct, že byl celkem hodný a pustil mě jinými vraty a ještě mi ukázal kde že to vlastně ten hotel je. Hurá tak zase jsme to našli.

Itálie v Rusku, neuvěřitelné.

Střídačka, tentokrát jsem na úzké spal já. Často tady mívají pokoje, manželská plus jedna.

Ubytováno, prohlédnuto a honem ještě podél řeky Sněžnaja k jezeru. Je opravdu nedaleko, tentokrát po našem 🙂

Kdo si typne jak to dopadlo?

U jezera klid, žádné mraveniště turistů, no ani žádný šašlik. 🙂

Jenom samé kamínky a kameny.

Tak jsme se vrátili a povečeřeli. Byla dobrá, prostě opět z jiného světa, než na který už jsme si pomalu zvykli. Jo a ještě jsme si koupili baculatou lahvinku místní domácí samohonky a byla dobrá. Že byla v pořádku je důkazem to, že píšu tyto řádky 🙂

Ryba je bajkalský omul, dobrá. Nevím jak to udělali, byla bez kostí. Polévka se smetanou neměla chybu a byl tam kus hovězího a samozřejmě kopr. Dobrý.

Přátelé a medvědovi, tak tomu jsme nenechali ani drobek 🙂 Ale byl docela „hustej“

Pěkný večer, pěkné zážitky, ale zítra jedeme dál. Do Ulan Ude. To už je opravdové a čistokrevné Burjatsko.