Sibiřské cesty a domky

Dnes jsme vše sbalili v Novosibirsku a vydali se dál na východ. Nechci se opakovat a už vůbec vás nechci nudit neustále se opakujícími obrázky, kde jednou více bříz nalevo a pak zase více bříz napravo. Pak vystřídat obrázkem bažiny, tentokrát bez bříz.

Ale přeci jenom bych vám rád přiblížil dva zásadní postřehy.

První – cesty na Sibiři.

Ano jedeme a vy na obrázcích vidíte hlavní transsibiřskou silniční tepnu. Jednou má jméno Uralská magistrála, teď zase Bajkalská magistrála. Označeni má M a číslo podle tohoho od kterého města ke kterému dalšímu vede. Nebo také místní značení P (čti R) my jedeme teď po P257 a v Krasnojarsku zítra přejedeme na P255.

Značení je hrozné a když je nejvíce potřeba, tak prostě není. Však to znáte.

Co je ale nejzajímavější je skutečnost, i když jedete po více méně kvalitní cestě, nesmíte odbočit. V tom lepším případě odbočíte na cestu úzkou, asfaltovanou. V to častějším případě sjedete z asfaltky na rozblácenou polňačku nebo totálně zarostlou vyježděnou cestu křovím a houštím. Co je ovšem nejvtipnější, odbočka je značena jako odbočka k vesnici. Tu ve vzdálenosti 3  nebo 5 km a tam zase až 20 km.

Cesta hlavní:

Na obrázku je pes nikoliv vlk. Pozná se to podle ocasu 🙂

Na první odbočce (ta lepší varianta):

No a cestička k domovu. Mnohdy, ve většině případů je taková už po 50 m z hlavní:

Fakt, nekecám.

Už asi třetí den se vzájemně hecujeme, že se prostě do nějaké děrevni zajedeme podívat. Dnes několikrát silně pršelo, takže by to byl až moc velký adrenalin. Přeci jenom jsme v těch Milovicích  až dak důsledně netrénovali 🙂
xxxxxxxxxxxx

Jsme v Ačinsku. Město fabrika. Tak tady bych poslal všechny, co si to zaslouží, do vyhnanství. Ano to je ta obávaná Sibiř. V hotelu je mizerná Wi-Fi a nemůžu k vám dostat další obrázek. Tak snad zítra (středa) nebo až pozítří (čtvrtek) Irkutsk.

xxxxxxxxxxxx

Dojeli jsme do Tajšetu ( na mapách Tayshet) město, křižovatka na tratích BAM a Transsibiřská. V ruských měřítcích město malé. Pouhých 35 tis. obyvatel :-). Na hlavní cestě naproti nádraží je jedna z největších, pokud ne největší budova. Hotel Berjuza. S restaurací, saunou, sportovním sálem, ale nechám vás v pěkné iluzi, ve skutečnosti 70-tá léta v SSSR. Sedíme v restauraci a čekáme na šašlik. Pivo je ruské Zlatý Bazan (myslel jsem, že je tu slovenský Zlatý Bažant, protože Kozel je tady všude).

Tak k věci.

Postřeh druhý – domky na Sibiři.

Veškerá předměstí i velkých měst a vesnice, které projíždíme jsou vystavěna z dřevěných domků. Odtud název „děrevňa“.

Domky jsou staré, některé jsou udržované, některé polorozpadlé, ale zcela evidentně ještě obývané. Tam, kde do toho vtrhli zbohatlíci, tak tam je to hrůza a místní kolorit končí.

Ale nás nejvíc zajímají ty staré. Pár jich pro vaši představu přikládám.

A ještě pro kamaráda Mirka. Fotil jsem na cestě na parkovišti u bufetu. V bufetu seděli piloti. Řekl bych podle jejich výrazu, že to byli poslední dva. 🙂

Zítra do Irkutska k Bajkalu. Máme v plánu se tam zdržet a prohlédnout okolí blíže. Těžko se sem znovu dostaneme. Autem určitě ne! 🙂