Ulaanbaatar – město

Už jsem se asi někde zmínil, že pro ty, kteří někdy v Ulaanbaataru byli je to prostě šok. Jak se může takové město tak dramaticky a v tak krátké době změnit. Pro mě je to ještě výraznější, protože jsem na místním letišti přistál poprvé už 2. května 1980 (ne to není překlep 🙂

Město se tehdy rozkládalo na pravém břehu řeky Tuul a převážně pěti podlažním domům vévodilo několik významějších budov, mezi nimi i centrální obchodní dům, mongolsky Ich delguur. Směrem do kopců na pravém břehu řeky Tuul začali sovětští stavaři stavět vzdušná sídliště z, v té době tak populárních, panelových domů.

Východo západním směrem, prakticky ve směru toku řeky se táhla hlaní cesta, už v té době čtyřproudová. Aut ale bylo poskrovnu a tak nebyl problém na silnici potkat jezdce na koni nebo v okrajových částech města skupinku krav, koz či ovcí. Celý exotický obraz, tehdy velmi vzdálené a v Evropě málo známé země, doplňovala velmi špatná zásobovanost místních obchodů. Některé i velké obchody měly prostě mouku, cukr, sůl a nějaké sušenky umně rozskladaných do všech regálů.

Čas oponou trhnul a v úzké dolině řeky Tuul stojí malý Hong Kong. Z hlavního náměstí před mongolským parlamentem, dodnes nazývaným Velký lidový chural (což znamená shromáždění) už není krásný pohled na okolní hory, ale blýskají se zde zrdcadlové fasády mnohopodlažních hotelů a různých nákupních středisek. Kdysi dominantní budovy divadla beletu a nebo třeba budovy centrální pošty se dnes bezvýznamně krčí ve stínu různých business center, bank a mobilních operátorů. Mimochodem, věděli jste, že v Mongolsku byli čtyři mobilní operátoři dřív než u nás? (Dnes tady žije cca 3 miliony obyvatel).

Po roce 1990 byly začinajícími podnikateli na hlavní třídě vykoupeny všechny byty v přízemí a v nich vznikly první soukromé obchůdky, kavárny, restaurace a různé kanceláře. Do té doby poloprázdné ulice se bleskově zaplnily auty a díky prozíravým stavitelům se mohly přemalovat na čtyřproudovky. I ty jsou dnes plné. Kolony troubících aut patří k neodmyslitelnému koloritu dnešního Ulaanbataru. Nejryclejším přesunem se tak stala běžná chůze a nemusí být ani nikterak svižná. Mám to vyzkoušené a to nejsem rychlochodec :-), že?

Pro zasvěcené pamětníky ta menší budova je bývalá československá škola pro děti českých a slovenských pracovníků a myslím, že ještě před tím to bylo obchodní oddělení československé ambasády. Chodily tam i dvě děvčata jednoho makedonského geologa 🙂

A toto ja zase první hotel v Ulaanbaataru. A typněte si jak se jmenuje. No přeci Ulaanbaatar 🙂