NIŽNIJ NOVGOROD_a zase Volha

Vyrazili jsme to jo, ale navigace byla ještě stále blbě nastavená na „ekonomickou“ cestu. Je teda fakt, že jsme po cestě prakticky nikoho nepotkali, všude bylo dost prázdno. Kdyby ty cesty byly lepší tak by to bylo fakt žúžo. Takhle to bylo docela utrpení.

Hustota provozu připomínala pobaltské státy a co bylo nejúžasnější, odbočky za cedulemi k vesničkám okolo končily s asfaltovým povrchem pár metrů za křižovatkou. Potom…..polňačka je silné slovo. Jak tam ti lidi jezdí? Nevím, ale dohodli jsme se s Jirkou, že až bude kratší den tak tam odbočíme a pojedeme se do nějaké děrevni podívat. Pokecat, dát kafíčko 🙂

Já jsem se na jedné takové odbočce porovnal s „bolševikem“ a kdo by jste řekli, že je větší? Teda jako vzrůstem.

To je cesta typu Prostějov – Plumlov nebo např. z  Lysé do Ostré, tentokrát fakt nekecám.

I ty vesnice, kterými jsme projížděli po „hlavní“ okresce, teda jako po asfaltu (díry velikosti kola od traktoru nebo všelijaké záplaty a hrby nebo zase systém hlubokých prasklin) tak i ty vsenice a naprostá většina domů v nich je v dezolátním stavu.

Máme za to, že zde už dožívají jenom staří a mládež utekla do měst. Obrovských gigantyckých měst kde je naopak všechno i třeba obchoďák SPAR otevřený 24 hod.

Toto je trošku zanedbaný kostel. Takových jsme viděli na této trase opravdu víc.

Taky jsme se stavili na oběd v motorestu. Dali jsme si šašlik, ušel. Vtipné bylo to, žže nám ho donesli do venkovních domečků, separé, a při vstupu do altánku bylo napsáno (doslova) „netípjte vajgly do síťky, máte na to popelník“, ten byl z konzervy, to my bývalí kuřáci pamatujeme. Síťky samotné kolem celého domečku napovídaly jak to tady bývá s komáry.

Ťuk, ťuk, zatím dobrý, ale už jsem viděl hovado v ruských rozměrech, takže něco jako naše letadlo.

Po všech peripetiích jsme vjeli do Nižného Novgorodu. Je to s 1,2 mil. obyvatel páté největší město v Ruské Federaci. A znovu navigace. Začali jsme kroužit po městě po spirále. Aspoň takový pocit jsme z toho měli. Čtyřprodovky střídaly zkratky kam by se nevešly dvě auta vedle sebe. Odbočte vlevo říká navigace, ale tam je jednosměrka. Pak začne vymyšlet, jk to bude možné vraťte se. Nakonec jsme na místě.

Ale kde je hotel? Je to ulice Politechničeskaja? Na domech je úplně jiná cedulka. Malinko jsme ztratili nervy. Znovu se ptám navigace. Ne jste tady a hotovo. Vystoupil jsem z auta a šel k malému poštovnímu autu nedaleko. Au, au, au…docela nevhod. Pošťačka vyplácela takové nehezké dámě nějaké peníze a obě se lekly, že je chci okrást. No, upřímně, když se kouknu do zrcadla se poslední dobou taky lekám a do koupelny s sebou radši peněženku nenosím.

Velmi, ale velmi stroze mi oznámily, že je to správná ulice a hotel je na konci ulice.

Zlatá navigace 🙂 Budiš jí k dobru ještě jedna historka. Jirka jel do města, já jsem zůstal na hotelu a psal. Centra těchto měst jsou si dost podobná. To Jirka potvrdil po návratu. Ale, když si vzal taxika zpátky z města a řekl adresu, tak ani taxikář to na první pokus nenašel 🙂 Tak co.

Spali jsme v „Benátkách“. Hotel pěkný, ale slečna recepční, fakt teda hustý. Napřed řekla, že manželská postel a jinak to nejde. My jsme dost důrazně trvali na tom, že chceme oddělené. Řekla, že za náma přijde. My jsme si postel rozdělali, někdy to jde.

Hned se na nás dost drze obořila, že jako proč jsme na ni nepočkali, když nám to tak řekla. Docela zábava. Ráno už byla lepší, ale jak říkám, ten mladší personál….. Přes držku a znovu a znovu, dokud nebudou slušný.

Po snídani jedem. Navigace naladěná, nálada naladěná, všechno naladěné, tak dál. Stále jsme v Evropě a dny plynou.