Bishkek

Přátelé, kamarádi, milí čtenáři.

Je to téměř týden, co jsem se vrátil a na letišti v Praze vstoupil opět do České republiky. Je to téměř týden co bojuji s následky přeletů několika časových pásem. Hodně se o tom píše, já to znám a vždycky je to stejné. Při příletu do Ulaanbaataru mi časový posun +7 hodin prakticky nic nedělá. Cesta na východ je v pohodě. Naopak je to příšernost při cestě zpátky. Několik dní jsem jako praštěný pytlem. Probouzím se o půl páté (u mě úplná vyjímečnost) a po obědě kdykoliv upadnu do mdlob a nejsem téměř schopen normálně přemýšlet a pracovat. A moje noční hodiny plné elánu a pracovní činnosti jsou ty tam. Naštěstí teď už se vrací vše do normálu a můžu napsat slibovaný příspěvek o Bishkeku, hlavním městě Kyrgyzstánu.

Jen tak mimochodem, ještě mě napadlo, že kdybych cestoval stále na východ (to jsme kdysi říkali, že je to cesta pro útěk na západ, že :-)), no tak bych dojel domů od západu a neměl bych mít problém s časovým posunem. Jednou to zkusím :-).

Bishkek – Biškek – Frunze.

Pasovka a celníci byli velice příjemní a nechali mě prakticky bez povšimnutí vstoupit na půdu Kyrgyzstánu. První vjem byl velmi pozitivní, žádná tlačenice, lidí velmi málo a tím, že jsem se loudal byla příletová hala už vyprázdněná. Spěchající Kyrgyzové už byli na cestě domů. Navíc, pro mě velmi příjemné zjištění, všichni hovoří plynulou ruštinou. Byl jsem rád, protože mých pár slovíček angličtiny a vše v přítomném čase vyvolává úsměvné situace.

Překvapení druhé, z letiště nejezdí hromadná doprava. Je třeba si vzít taxi do 30 km vzdáleného města a to ještě naprostá většina taxikářů jsou soukromníci zcela evidentně bez licence. To znamená, že vám ani nevystaví žádný doklad dle pravidel EET 🙂

Nechal jsem si poradit od místního policisty a vybral na cestu staršího sympaťáka. Vybral jsem z bankomatu 4 000 Somů (místní měna v kurzu cca 2,83 KGS za naši kačku) a vyrazili jsme.

Mimochodem, v Kyrgyzstánu se budou letos konat Světové hry nomádů, tak doufám, že Mongolové dovezou také nějaké medaile.

Z řidiče se vyklubal komunikativní Kyrgyz jen o pár let mladší než já. Jmenoval se Osman. Po cestě do města mi zastavil u tržnice a koupili jsme petku minerálky. Venku bylo celkem horko a po chladných dnech v Mongolsku jsem proklínal okamžik, kdy jsem se ještě v Ulaanbaataru na cestu oblékal.

Už při pohledu z auta a i na tržnici jsme pochopil, že jsem si udělal výlet do minulého století. V Bishkeku se zastavil čas zhruba v okamžiku rozpadu Sovětského Svazu a i o Čechách jsme se bavili jako o Československu i když všichni věděli, že už žijeme odděleně.

Architektura socialistického realismu, lidé v naprosté většině vyzařovali dobrosrdečnost a přátelství sovětského člověka a z Osmana neustále čišela hrdost na všechno kyrgyzské, čili nejlepší, nejekologičtější a jednoduše nej na světě. To zdědili z období největší země na světě a je to v nich.

Bishkek je prostorné, vzdušné a hlavně zelené město.

U hlavního náměstí Osman přibrzdil při odbočování v pravo u přechodu a BUM, už to bylo. Do našeho Mitsubishi napálil taxik. Mercedes. Nárazník to odnesl, Mercedes, nic 🙂 Překvapilo mě, že se (normálně dost temperamentní Kyrgyzové) dohodli na tom, kdo je viník a sám taxikář navrhl, ať jedeme za ním k jeho kamarádovi, a že se dá vše do pořádku za jeho peníze. Přibyvší policista nás opustil, když zjistil, že dohoda byla uzavřena podáním ruky. Nedokážu si to fakt u nás představit.

Tak jsme malinko kroužili po městě a Osman se mi neustále omlouval. Pro mě to bylo takové trošku neočekávané zpestření.

Karosář, Rus jako poleno, během okamžiku odmontoval nárazník a prohlásil s kamennou tváří, že druhý den bude vše hotovo a my jsme jeli zpět do města.

Kroužili jsme kolem centrálního náměstí různými parky a alejemi stromů. V jednom parku jsme zašli do galerie místních malířů. Hlavní motiv obrazů, koně a kyrgyzská krajina.

A v nedaleké retauraci v zahradě jsme dali oběd. Kdo nejedl Bešbarmak nebyl v Kyrgyzstánu, jsem se dozvěděl a tak bylo jasné co si dám já. Na jídelním lístku byl taky šašlik 200 gr. masa za neuvěřitelných 56,52 CZK. Chleba a čaj co hrdlo ráčí. Jen jsem těžko přivykal na posed u stolu, kdy vylezete na podium s kobercem (samozřejmě bez botů) a sedíte u nízkého stolu jakoby na zemi. Evropan neumí složit nohy a už vůbec se neumí nahnout nad stůl 🙂

Zpropitné ve výši našich 32 CZK byl pro servírku neočekávaný zážitek.

Peklo přišlo v okamžiku, kdy jsem potřeboval na WC. Veřejné záchodky jsou fakt v hrozném stavu. Navštívil jsem ve městě dvoje a vždy tragédie. Připomínalo mi to záchodky na  periferním nádraží někdy v sedmdesátých letech. Docela odpudivé, ale když musíš, tak musíš :-).

Naopak vrcholem byl prezidentský palác v zářivé bílé barvě uprostřed bujné zeleně. I velice bohatě osazené plochy růží na náměstích a vodotrysky dělají z města příjemnou oázu pro oddych mezi dvěma dlouhými lety.

Toto je památník symbolizující oddělení toho zlého (černá část) od světlé budoucnosti (bílá část). Přechod od socialismu byl v Kyrgyzstánu krvavý. Vládnoucí garnitura se nechtěla vzdát svých požitků a tak v ulicích Bishkeku tekla krev. Snad už je vše v pořádku.

Osman se snažil mi vynahradit ten zážitek s nárazníkem, ale mě spíš potěšilo, že i v Bishkeku jsme potkali Toyotu Prius Hybrid :-). Ulaanbaatar je ovšem úplně někde jinde.

K večeru jsme se vrátili na letiště. Času bylo ještě dost, ale nechtěl jsem Osmana déle zdržovat.

Ještě foto z haly na okolní hory a několik dlouhých hodin před odletem strávených pocházením po prázdném letišti. Plnit se začalo až těsně před odletem. V obchůdku jsem koupil dvě lahvinky místního Balzámu, něco jako naše Becherovka a jako první prošel pasovkou a celní kontrolou. Na bezpečnostní kontrole mi Balzám zabavili. Tekutiny v lahvích i když mají oficiální kolky nepustí. Chvilku jsme diskutovali, ale nemělo to valného významu. Lahvinky zůstaly v Kyrgyzstánu.

No nic, ve free shopu jsem koupil nové dvě a ty už se mnou doletěly. Právě po této zkušenosti jsem zůstal v Istanbulu raději v tranzitu.

A závěr mise v Bishkeku? Samozřejmě dramatický. Už jsem byl utahaný a tak jsem se zašil na galerii odletové haly a tvrdě usnul. Hledali mě, volali mě. Až mě probudil místní rozhlas, který dost hlasitě volal moje jméno. Proč mě volají? Kde to jsem?

Do letadla jsem vstupoval jako poslední opozdilec a v očích všech sedících a připoutaných jsem budil zaslouženou pozornost, protože jak na potvoru jsem šel až do zadu celým letadlem. Hurá všichni na palubě, letíme.

Dnes jsem byl v Praze na velvyslanectví Mongolska pro nová víza. K mému potěšení si mě pamatovali a hned se ptali, jak se mi v Mongolsku líbilo. „Moc“ řekl jsem upřímně „a tak nesu šest pasů a prosím o udělení víz na léto“, první krok do letního dobrodružství byl tedy učiněn.