ULN-FRU-IST-PRG

Tak jsem zase doma přátelé.

Zkratka v záhlaví příspěvku se dá jednoduše vysvětlit a to také hned udělám.

ULN – letiště Čingischána v Ulaanbaataru

FRU – letiště Manas v Biškeku (dříve Frunze), Kyrgyzstán

IST – letiště Ataturk v Istanbulu

PRG – letiště v Praze, (nechci platit poplatky, všichni asi víte po kom je pojmenováno)

Odlet z Ulaanbaataru byl jako vždy tak trochu smutný. I když jsem byl proti původnímu plánu o týden déle, jako vždy jsem polovinu věcí nestihnul a jako vždy jsem si řekl, že to vlastně nevadí a zařídím, zjistím a zajistím příště. To nejdůležitější jsem zvládnul a tak máme cestu na léto prakticky zajištěnou co se týče servisu a podpory v Mongolsku.

Kamarád Dava, spolehlivý jako vždy, přijel včas k domu a stejně jako vždy neuposlechl mé pokyny a dovezl nějaké dárky pro mé vnučky a pro mě. Stejně jako vždy mi to udělalo čáru přes rozpočet s balením a stejně jako vždy mi ty věci Dava perfektně nacpal do zavazadla, do kterého se, dle mého názoru, už nemělo nic vejít :-).

I letiště v Ulaanbaataru udělalo velký skok ve směru k ostatním mezinárodním letištím a už to není ta exotika, kterou jsme od roku 1980 postupně zažívali. Odbavení proběhlo úplně v klidu, pasovka a celní kontrola velmi přátelsky a moje nacvičená slovní složení děkuji a nashledanou v mongolštině zapůsobila. Mám to vypilované a nedochází ke zmatků jako jindy, kdy žádám o vodu, ale vzhledem k tomu, že slovo voda je úplně stejné jako slovo vlasy (s výslovností mám neustále problém), tak uvádím některá děvčata v restauracích do rozpaků. Měl bych asi opravdu místo vody pít raději pivo nebo vodku, ta slova jsou jednoznačná 🙂

Ale jak říkám, poděkovat a rozloučit se, to umím brilantně, takže jsem docela chápal náznak slz v očích pasové úřednice 🙂 bylo to prostě dojemné.

Byl jsem na letišti včas a brzy a tak jsem si ještě prohlédnul nové free shopy, malé restaurace a čisté záchody, to mám rád 🙂

Letadlo přistálo na čas, sledoval jsem ho přes okno z prvního poschodí v hale a na čas také odletělo. Jako náruživý pilot flight simulátoru od Microsoftu (jediný produkt této firmy, který opravdu můžu) jsem si v duchu odsouhlasil všechny manévry a i start a celý manévr do dosažení letové hladiny bych neudělal lépe. Mimochodem, už jsem to jednou psal a zopakuji to, Turkish Airlines mi naprosto vyhovovaly a řadím je mezi dobré letecké společnosti.

Let do Bishkeku (Frunze) v Kyrgyzstánu trvá 4 hod. a 20 min. Za tu dobu vás letušky rozptýlí rozvážením nápojů, potom přijde na řadu jídlo a na konec čaj nebo káva. To zabere polovinu času letu a tak než se stačíte ze všeho probrat chystá se přistávací manévr. Já jsem si to zpestříl ještě jednou vtipnou epizodou, takže mi to uteklo nebývale rychle.

Co se stalo? No, z jídel bylo na výběr buď ryba nebo pene s rajčaty. Rybu mám rád, když si ji připravím sám tak jsem volil pene. Vypadaly pěkně 🙂

Nejenom vypadaly, ale i padaly :-). Takže první sousto spadlo z vydličky a rovnou do klína. Kdo byl v letadle tak ví, že toho místa je tam skutečně málo. Nedá se vyskočit a všechno uklidit. No nazdar, je to nejenom na sedadle 24A, ale i na kalhotech. Co teď? Vytáhl jsem vlhčený ubrousek a dal se do úklidu a praní kalhot najednou. Soused, docela urostlý Mongol, po očku pokukoval, co jako dělám a já jsem se na něho přiblble usmíval. Co mu mám říct? On si dal rybu, on byl v poho.

Kapitán splnil má očekávání a předpisově přistál na letišti v Bishkeku. Všechny katastrofy byly zažehnány a tak jsme postupně začali vystupovat. Ti magoři, kteří si stále nespočítali, že mají času dost, zavazadla jsou většinou při vystupování pomalejší, tak ti se natlačili k východu, a já obyčejně vystupuju mezi posledními a u zavazadel se všichni zase setkáme.

Tentokrát šla většina cestujících do tranzitu a tak jsem se najednou objevil u kontrolující letušky sám. Dohodli jsme se, že určitě dál neletím a mám v Bishkeku 13 hodin čas, takže je hodlám strávit návštěvou města. Nic proti tomu neměla a poslal mě k pasové a celní kontrole. Češi mají s Kyrgyzstánem bezvízový styk, takže buch, razítko do pasu jste v Kyrgyzstánu. Celníci příjemní, „když nic nemáte tak běžte“, hotovo.

První kroky v zemi nepoznané byly učiněny a bylo jich ještě toho dne dost.

Bishkek si zaslouží samostatný příspěvek, takže o Bishkeku na jiném místě.

V noci cesta pokračovala do Istanbulu. Boeing 737 – 800 byl funglovka, úplně nový, tak jsem se kouknul, jetli nemám na sedadle ještě igelit. Igelit nebyl, zato jsem dostal taštičku s ponožkama abych se mohl vyzout, špuntama do uší (byly dobré, v letadle cestovalo několik malých dětí a ty se nedaly přesvědčit ať nepláčou. Navíc jedno začne, druhé se přidá, davová hysterie :-)). Ještě tam byly klapky na oči, to je spíš pro koně, já spím celkem klidně a kdekoliv.

Seděl jsem ve 14-té řadě, tak jsem tak trochu nakukoval do businessu, ale musím to zopakovat i v turistické třídě je let s Turkish Airlines opravdu příjemný.

Software v systému byl ten nejnovější, tak jsem si místo sledování filmů hrál s různými informacemi o letu a různými virtuálními pohledy. Ta nejdůležitější místa a státy píšou Turci vždy velkými písmeny (pozn.: to je vtip pouze pro zasvěcené :-)).

V Istanbulu jsem měl 6 hodin čas na tranzitu. Z důvodů, které podrobně vysvětlím v příspěvku Bishkek, jsem zůstal na letišti i když žetony na metro mě pálily v kapse. Nakonec jsem si dal výbornou omeletu plněnou špenátem a nachodil po letišti, je to učiněný Babylon, zhruba 7 km. Před odletem jsem si dal masáž na masážním křesle 3 minuty za 2 TRY (16,09 CZK). Bylo to super, ale co si budeme povídat, není nad profesionální ručičky mongolské masérky 🙂 navíc bříško tentokrát přišlo zkrátka.

Pohledem na bulharské pobřeží Černého moře se s tímto příspěvkem rozloučíme.

V Praze jsme přistáli na čas. Tady zahazuji všechny zvyklosti a i když vystupuju spořádaně, hned v hale nasadím vražedné tempo a u pásu jsem první. Kabela nezklamala a byla mezi prvními také :-).

Vyrazil jsem přes green line ke dveřím, za kterými je rušný svět stověžaté Prahy, plno čekajících a napjatých lidí, kteří vyhlíží své známé a příbuzné. Bez vyzvání jsem přišel ke dvoum celníkům, kteří ostřížím zrakem sledují čerstvě přibyvší cestující. I když procházím vždy koridorem bezcelním, tak jsem vždy celníky vybrán k namátkové kontrole. Moje usměvavá opálená tvář v nich vyvolává pocit, že si s nimi chci pokecat a ukázat jim co vezu :-(.

Tentokrát jsem byl rychlejší. Pozdravil jsem plynulou češtinou „dobrý den“. „Tak co?“ povídám, „budeme prohlížet?“.

Koukali.

„Odkud jedete?“ zeptal se ten starší z nich. Pravdivě jsem odpověděl, že z Mongolska přes Istanbul.

„Aha, tak to si vezete Čingischána“ zasvěceně vznesl dotaz mladší celník. (pro neznalé, Čingischán je mongolská vodka superrior kvalita se zlatou nálepkou, ze které se mračí největší Mongol všech dob).

„Tak toho nevezu, ale dvě flašky mongolské vodky mám“. Zájem vyvolala ještě igelitka v mé ruce. „Ano, to jsou sladkosti z Istanbulu pro moje vnučky“ popsal jsem obsah igelitky.

Tentokrát jsem byl celkem rychle propuštěn.

Renatka byla na parkovišti i s Ondrou, přeskládávali obsah kufru, aby se tam vešla moje taška a batoh. Vše jsme stihli v limitu 15 minut, takže tentokrát letiště našeho bývalého prezidenta přišlo zkrátka 🙂 no nic, když je dobrá logistika tak se dá ušetřit spouta peněz. Vše jsme koordinovali už při odletu z Istanbulu.

Přeplněnou Prahou jsme vyrazili k domovu.

Teď vypuknou poslední přípravy. Koncem června vyrážíme.