Ulaanbaatar – pamětihodnosti

No, přátelé, tak jsme se pobavili a zasmáli nad zážitky z masážního salónu. Musím, ale říct, že to bylo opravdu, do slova a do písmene, blahodárné.

A teď teda jdu splnit slib. Uděláme si exkurzi po zajímavých místech Ulaanbaataru.

Nebudu vás unavovat výčtem dat a přesnou historií města. Koho to už chytilo a hlouběji se o tuto vzdálenou zemi začne zajímat, ten si určitě probrouzdá bezedný intrnet, zvláště pak wikipedii. Tam najde téměř vše, i já jsem tam už přispíval, o čem jiném než o Mongolsku 🙂

Začneme tradičně na bývalém Suchbaatarově náměstí, dnes je přejmenováno na náměstí Čingischánovo. Překvapuje to někoho, mě teda ne. Pro Mongoly je Čingischán praotec všech Mongolů a tak je mu dnes věnováno prakticky vše, někdy mám pocit, že nebyl už jiný Mongol než Čingis.

Uprostřed náměstí stojí jezdecká socha Suchbaatara, zakladatele novodobého mongolského státu. Byl to takový mongolský TGM, k jeho škodě zakládal stát podle sovětského vzoru, takže je dnes tak trošku upozaďován. Otázkou zůstává, jestli by bez něho nebylo Mongolsko dnes součástí Činy nebo Ruské federace.

Suchbaatar sedí na koni a dívá se do průčelí mongolského parlamentu, Velkého lidového churalu, v jehož průčelí sedí sám velký Čingischán. No to to mají kluci při jednání churalu dost složité 🙂

Náměstí má skutečně gigantické rozměry a já jsem svým známým a kamarádům či rodinným příslušníkům, kteří za námi přijeli na návštěvu, říkal, že je to největší náměstí ve Střední Asii. Možná to byla trochu nadsázka, ale ukažte mi větší náměstí. Dnes je třetina náměstí na jižní straně vyhrazena jako parkoviště.

Dřív byl z náměstí hezký výhled na okolní hory a hlavně na posvátný Bogd Uul. Za jeho hřebenem, když jsme masiv Bogd Uul objeli, navštívili jsme klášter Manzhushir u města Zuunmod. Pamatujete?

Dnes ve výhledu vadí gigantické stavby typu Blue Tower, jeden z nejdražsích hotelů a co mi přijde opravdu vtipné je to, že bohatí hosté za tučnou cenu mohou koukat přes náměstí klukům poslaneckým až do polévky. Celkem velká budova Churalu bude asi z výšky vypadat jako krabička od cigaret 🙂

Ta moderní výstavba je tak brutální a bezohledná k historickým stavbám, že pokud fakt nevíte, tak některé památky vůbec nenajdete.

Tento drobeček konkrétně, je sídlo Čojdžin lámy, vysokého představitele lamaistických budhistů v Mongolsku. Lamové jsou prakticky identičtí s lámy v Nepálu a Tibetu. Odtud byl také lamaismus i přes velkou vzdálenost přinesen. Má to svou logiku, životní podnínky na náhorních plošinách jsou překvapivě hodně podobné.

Přátelé, láma nebyl doma, tak jsem mu to probliknul přes mezeru mezi křídly vrat. Asi jsem tam hodil stín, protože hned vrata otevřel borec v maskáčích a netvářil se moc přátelsky. Nahodil jsem známý odzbrojující ksicht a bliknul ještě ozdobu na vratech, že jako, že o to mi šlo. A prošlo to 🙂

Nechme Čojdžina meditovat a pojďme se podívat na další, kdysi výrazný, objekt ve městě.

Je to zimní sídlo posledního chána Bogdgegéna. V pekingu měli císaři letní palác, Bogdgegén měl palác zimní. Přes léto totiž čundroval po stepi a žil v jurtě (patřičně vybavené), čož je Mongolům vlastní dodnes.

Po završení socialistické přeměny a převzetí moci, nechali soudruzi starého Bogdgegéna dožít v jeho paláci. Jestli mohl ven nebo ne nevím, ale jelikož byl i nejvyšším představitelem náboženským nešlo ho jen tak odstranit. Byl totiž osmým převtělením – 8. dževdzundamba chutagt – a tak žil až do roku 1924 a za bránou paláce mu zatím budovali lidovou republiku. Devatá reinkarnace, čili hledání devátého převtělení už soudruzi zakázali, přesto byl tajně vyhledán a žil až do roku 2012. 

(Historické podrobnosti a data čerpám z knihy Dějiny Mongolska, kterou perfektně napsali pánové  Ondřej Srba a Michal Schwarz. Všem zájemcům vřele doporučuji. Vydalo NLN, s.r.o. v roce 2015)

Dovnitř jsem ani tady nešel i když za pokladním okénkem na mě strejda kukal. Pravda, všude bylo prázdno, sezóna ještě není, ale já si to nechám taky na léto, až tady budeme s kamarádama.

Nejznámějším klášterem v Ulaanbaataru, také nejnavštěvovanějším, největším a provozovaným bez přerušení ,je klášter Gandan.

Gandan stojí na výborném místě na návrší a dnes tvoří takové pomyslné srdce města. 

I když už novostavby, ba i dŕíve postavené domy vytlačily jurty na okraj města. Okolo Gandanu v malém, blízkém okruhu jurtoviště zůstala. Ty jurty mají obrovskou výhodu, jak se město rozrůstá, tak se jurty sbalí, popojde se dál a šup už zase stojí a bydlíme :-).  Zkuste to doma se svým domečkem na kraji města. Já vám to řeknu, – nejde to -!

Já jsem přišel ke klášteru zcela netradičně z boku. Hlavní brána se nachází po výstupu do kopce z třídy Míru. My máme v Lysé taky Mírovku 🙂 , já jsem ovšem chtěl vidět jak roste nové budhistické centrum. V roce 2011 tady trčela armatura sloupů na druhém patře, dnes mi pŕipadá, že lámové finišují. Je to ta velká budova v pravo. Ta tam dřív nebyla a jak jinak, začíná zastiňovat vlastní klášter.

Brána do kláštera je toť. Hlavní bránu do celého areálu mám za zády. Tam je pokladna, tam jsem se moc necpal.

Do kláštera jsme chodili točit mlýnky před odjezdem a vzhledem k tomu, že ve čtvrtek letím byl v úterý nejvyšší čas. Poctivě jsem točil a točil. (Večer mi došlo, že náramek FitBit jsem pěkně zblbnul a počítal mi i tři kroky za mlýnek, takže kilometry pěkně zkreslené, ale co, i to je kalorický výdej, ne?)

Přiložením čela na posvátnámista na zdi kláštera své motlitby ještě umocníte. Tak jsem umocňoval. (Místa jsou zřetelná, trošičku umazaná. Bylo docela horko , ta jsem tam i já zanechal svůj pot :-))

Toto nám kdysi kdosi řekl, že je mlýnek plodnosti. On je to pěkný mlýn. Zeťák s ním točil, naše holky, když byly malé, taky. Teď máme doma tři krásné vnučky. Druhý netočil, mají zatím jednoho kloučka. Radši jsem netočil, ať si to vyřeší sami.

Ale honem k vrcholu Gandanu.

Ja to chrám Avalókitéšváry (to bych si nikdy nezapamatoval, nazev čerpám z výše uvedené literatury).

Tomuto objektu jsme kdysi říkali knihovna. Byl zavřený, ale ukázalo se že tam snad skutečně byl nějaký archív. Dnes v chrámu stojí obrovská (prý 27 m vysoká) bronzová socha Avalókitéšvary. Socha je dutá a uvnitř jsou usušené stepní byliny (prý 7 tun). Vstoupit se dá jen přes pokladnu a tak jsem mladému lámovi v oranžovém zaplatil 4 000 MNT.

Za II. světové války sochu rozřezali a odvezli Rusové. Podobný příběh jako rekvírování bronzových zvonů Němci u nás. Bronz byl potřeba na tu blbou hru na vojáčky, kterou Adolf a Josip Visarionivič hráli. 

V chrámu je vám úzko a do takové výšky pohlížíte s posvátnou úctou. Kolem sochy je po obvodu chrámu nepočítaně mlýnků tak jsme s Mongoly jednoduše honili kilometry.

Nahnal jsem si rukou trošku dýmu do obličeje, čímž jsem se očistil a klášter jsem, pro tentokrát, opustil.

Přátelé, ještě malý dovětek.

Když dnes procházíte v Ulaanbaataru betonová sídliště, může se nakrásně stát, že narazíte na malý klášterek vtěsnaný mezi domy. Je to takový ostrůvek pro prací a shonem unaveného člověka. Lamaismus k Mongolům patří a tak mi to připadá docela normální.

Co mně už tak normální nepřipadá je implementace nových náboženství.

Různých odnoží katolických církví je tady dnes už dost. Dokonce jsem viděl blízko centra rozestavěnou mešitu.

(Uvedené je můj osobní názor)

Zítra, když mnozí z vás budou vstávat a chystat se do práce, já budu nasedat do letadla a těsně po poledni odletíme z Ulaanbaataru. Poletíme směr Bishkek, s přestávkou dál Istanbul a v pátek budu v Praze.

A potom už začne tvrdá příprava na odjezd. A my se zase setkáme. Zaleží jen na vás. Budu psát.

Tak zdarec! 🙂