ERMITÁŽ (RUS)

Přátelé, kamarádi, milí čtenáři. Ermitáž je opravdový oříšek.

Ermitáž se dá těžko popsat slovy. Je složité vůbec vyjádřit ty rozměry, to množství exponátů, to nepředstavitelné množství turistů, zvláště pak turistů z nejlidnatější země na světě. Nedá se popsat ta atmosféra, ten zvláštní šum. Protože, ač většina návštěvníků dodržuje jakýsi nepsaný zákon tichého prohlížení a vstřebávání obrazů a exponátů, ty tisíce nohou, které se tu pomalu a tu zase rychle šoupou po podlaze, ten šepot všech a tiché přednesy průvodců, to vše dává dohromady takovou podivnou zvukovou kulisu. Dá se to popsat jedním slovem. ERMITÁŽ, ale to pochopí až ten, kdo se sem vypraví.

Je středa. Včera jsme mezi přeháňkami dojeli do hotelu a dnes jsme se rozhodli jít do Ermitáže.

Je chladno a intenzivně prší. Později jsem se dozvěděl, že v Petrohradě bývá cca 30 slunečných dní v roce. No tak to jsme si už vybrali vloni. Tentokrát zažíváme typický petrohradský den. Teplota se vyškrábala na 17 st. C.

Davy nás vnesly do metra a z metra nás vynesly ven. Naštěstí jsme už před odjezdem koupili na webu Ermitáže vstupenky. Tam nás taky navedli na vedlejší vchod, který je speciálně pro tyto elektronické vstupenky otevřen. Čemu jsme se vyhnuli jsem viděl až z oken sálů a tak jsem se v duchu omluvil za ty nepublikovatelné nadávky v naší frontě, která představovala slabou čtvrthodinku. Středa je navíc dlouhý den a tak jsme v klidu mohli prohlížet a prohlížet.

S vědomím, že nám při množství exponátů nemůže stačit ani den, ani týden ba ani celý rok jsme procházeli Ermitáž a podle plánku jsme se pokusili najít ta nejzajímavější díla. I když. Která díla jsou nejzajímavější? Obrazy, sochy, plastiky, historické oděvy a nábytek, vybavení carských pokojů, sbírky a vykopávky z celého světa. Ermitáž už dnes není carská sbírka obrazů je to komplexní soubor historických artefaktů všech možných archeologických výprav a expedicí, soubor různých darů a možná i trofejí.

Ten plánek si u šatny nezapomeňte vzít. Podle něj snadno najdete místnost s obrazy nebo sbírkami, které chcete vidět. My jsme až v prvním patře přišli na to, že nad každou místností, nad každým vchodem je číslo a podle toho se velice dobře zorientujete. A ještě jedna dobrá, fakt dobrá rada. Na WC si odskočte hned u šaten. Je tam fronta, ale to není nic proti frontám, které jsou v dalších patrech. Záchodů je tady opravdu málo a těch děvčat mi bylo hodně líto. To byly fronty až na čtvrt hodiny.

Egyptské sbírky v přízemí jsme proběhli. Nás zajímaly ty nejvzácnější exponáty.

V patře je hned na začátku pravoslavná kaple.

A hned vás oslní ten přepych, zlato a ruské rozměry.

V sále za kaplí jsem zaslechl krásný pravoslavný chór. Myslel jsem, že je to nějaký velký soubor. Hlavně ty slavné ruské basy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl kvarteto. Čtyři sboristé zpívali nějaké náboženské písně. Úryvek jsem zachytil na video.

Moc zdržovat jsem se nemohl, bylo potřeba pokračovat dokud jsme měli ještě dostatek sil.

Trůní sál a hned dál sál se sloupovím z malachitu.

I nahoru je třeba se dívat. Stropy jednotlivých místností byly nádherně štukované a zase to zlato.

Několik dalších sálů bylo věnováno ruské moderně. Fantastické, z blízka silně plastické až nečitelné oleje. Z odstupu docela pěkné krajiny. Domů nedoporučuju. Pokud ovšem nemáte obyvák 7×7 m 🙂

První, úděsný pohled na vnitřní nádvoří přístupné z Dvorcové ploščadi (zámeckého náměstí). Ty fronty ke hlavní pokladně se tady údajně stojí i tři hodiny a víc. Nevím co je lepší, jestli v horku nebo v dešti.

Z okna druhého křídla při pohledu na Něvu a řadu autobusů s organizovanými turisty byl pohled stejně neutěšený. Z nízkých mraků, zlověstně pověšených snad pár metrů nad vámi se dalo usuzovat na stále pošmourné počasí s deštěm.

Takže dál po exponátech a zde třeba po ukázkách vybavení carské domácnosti.

Každý pokoj opět uceleně v jednom stylu. Tu rokoko, tu neogotika nebo empír.

A co třeba knihovnička. Dost dobře vybavená a na patro.

V patře pohádky pro děti. Ty přeci jenom s větším potěšením běhají po schodech. (to je moje představa).

Nám se ale v jednom sále zalíbila mobilní souprava pro stolování. V úhledném kufříku vyloženém sametem bylo všechno potřebné nádobí ke stolování. Talíře, talířky, hrníčky, lžičky. Zaklapneš víko, šup s tím na střechu kočáru a hurá na čaj se svačinkou do přírody. Vše z krásného porcelánu. Na první pohled se zdálo, že ani po těch letech nebylo nic rozbité nebo ztracené.

Taky jsem jen tak mimochodem, při procházení z jednoho sálu do druhého kouknul na ermitážní kastláky. V těch oknech by se dalo celkem pohodlně bydlet. Prostor mezi jednotlivými křídly byl tak 60 cm, to je běžný komunikační prostor v moderních domech.

A to ještě do místnosti zasahoval parapet a venku bylo dalších 40 – 50 cm. Nedovedu si představit toho stavebního materiálu.

V těch obrovských prostorech jsem sáhnul po rybím oku. Portréty vypadají rybím okem šíleně, ale tyto sály se daly jakž takž obsáhnout. Ještě to párkrát použiju.

To je pláštík Kateřiny Veliké. Ta holka toho dokázala opravdu dost. Všimněte si vedle je ten cestovní servis.

Ale pojďme na pár opravdu zajímavých exponátů. Pojďme dlouhými chodbami s nepřeberným množstvím obrazů na stěnách. Pojďme tam kde to šumí nejvíc, ke slavným obrazům slavných malířů. A nebude to lehké. Navíc už máme za sebou nějakou hodinu a nějaké ty vzdálenosti.

(všechny fotografie, na kterých je dole vpravo datum mi poskytl do příspěvků Jirka. To jen abych učinil za dost autorským právům)

Na stěnách jsou vyobrazeni snad všichni členové širší carské rodiny. Čili všechny carské děti, jejich ženy a mužové, děti a carové a carevny i v několika obdobích. Mládí, starší a období „vypadáte dobře“. Několik večerů jsem na Wikipedii věnoval pročítaní rodokmenu Romanovců. Stojí to za to. Tak se do toho zamotáte, že v pátém  koleně (zpětně od cara Mikuláše II) nevíte kdo je kdo. Toto je třeba velkokněžna Marie Pavlovna (1786 – 1859), malováno George Dawem někdy kolem roku 1822, ale fakt nevím čí je to teta.

Nebo tyto děti. Jak jsou pěkně nastrojené. Jen nevím jak je přinutili stát malíři modelem a kolik dní to třeba trvalo. Jo, ty šaty se dají nakreslit i bez dětí, že? Ale ty portréty si museli odsedět nebo odstát.

Jeden sál, druhý sál, třetí a další a další. A koukněte se na strop jak to vidí „ryba“ :-).

Nebudu vás nudit a ani není možné popsat vše. To už jsem říkal na začátku. Prostě to není možné.

Na chodbách bylo, naštěstí, možné sem tam si sednout odpoledne jsem už seděl docela často.

Tento dav, převážně čínských turistů, se tlačí před obrazem Leonarda Da Vinciho – Madona s děťátkem. Dostat se k tomuto obrazu blíž bylo téměř nemožné. Co mě ovšem docela dorazilo byl přístup některých návštěvníků. Prolétli kolem obrazu jen na moment aby si zmáčkli tlačítko na mobilu a hned dál. Ani se kolikrát na obraz nepodívali. A selfies? Tak to už se dnes snad jinak nikdo nefotí. Selfies těžce převažují nad běžnou fotografií. Když nejsem na fotce, tak jako bych tam nebyl. Abych byl upřímný mám taky pár selfíček, ale to je nepublikovatelné, fakt, nekecám 🙂

Rembrandtova Danaé. Opět houf turistů. Někteří nedbají zákazu fotografofvání s bleskem. 

Už jsem se k ní dostal. Obraz má pohnutou historii. Už v Ermitáži tento obraz napadl choromyslný šílenec a poškodil ho nožem a kyselinou. Několik let obraz renovovali. Vůbec jsem se nedivil, že mě v Carském Selu, v Kateřinském paláci vyhnali s batohem zpátky k šatně a dost jsem se divil, že naopak v Ermitáží jsem si to s batohem na zádech vykračoval po všech sálech. Je pravda, že když se člověk zapomněl a ukázal rukou směrem k obrazu, byl zachycen v určité vzdálenosti čidlem a to spustilo pískot a hned u vás stojí dáma a upozorňuje rezolutně, že tu ruku si máte strčit … minimálně do kapsy.

Našli jsme i Danaé od Tiziana, ten ji dokonce namaloval o 81 let dříve než Rembrandt.

Ještě se pohledem přes strop vrátím k mistrovi Leonardovi.

To je obnažený portrét mladé ženy. Každý kdo někdy viděl spoře oděnou ženu se musí zarazit. To poprsí je dle mého názoru dost nepřirozené. A to jsem už nějaké to poprsí viděl. Mám takový dojem, že domněnky o Leonardově orientaci jsou zde potvrzeny. Prostě si představil jak to vypadá, ale přátelé když se ta šněrovačka sundá tak je to trochu jinak……..

Tímto svým názorem nechci nikterak snižovat obrovský význam mistra pro renesanci a vůbec veškré jeho dílo.

A zase jsme se vrhli do chodeb galerie.

A to je třeba Sv. Sebastián od Pietra Perugina. No tak tomu už nepomůže ani ten, velmi blízko zavěšený, telefon. To umístění telefonu vedle obrazu se mi zdálo poněkud nevhodné.

Nebo si všimněte například toho, že oblíbené modely se objevují na obrazech znovu a znovu. Říká se jim sponzoři, donátoři a dozvěděl jsem se, že si za pozici na obrazech mistrů platili. Kdo dal více peněz byl na obrazech častěji vyobrazen. No, tak nějak si nedovedu představit tato pravidla v dnešní době. Kdo by se na obrazech vyskytoval nejčastěji. I když zase být někde na slavném obraze by za nějaké to kilčo stálo.  Jo a byly by vyřešeny dotace do umění.

Ta paní s rukama za zády to má pod kontrolou. Každý sál jedna děžurná (dozor).

A to jsme se ještě nebavili o sochách a plastikách. Nádherná díla. Tak nádherně vyhlazený materiál, zpracování kamene. Neuvěřitelné detaily.

A potom najednou stojíte před sochou Michelangelovou. Zvláštně hezká socha jinocha, ale ten detail. Na soše je vidět jak byla tesaná a ve srovnání s ostatními precizně vyhlazenými sochami ve všech detailech je hrubá. Je jiná a jinak pěkná. Zvláštní je ten pocit, že stojíte přímo u ní a ta socha je stará víc jak 500 let.

A venku na Dvorcové ploščadi se vine had uměníchtivých návštěvníků :-). Stojí a čekají.

Nejedli jsme, nepili jsme a zabloudili jsme v Ermitáži. Toto vedlejší schodiště nás sice poněkud zorientovalo, ale ještě jsme neměli vyhráno.

Objevili jsme se zase v egyptských sbírkách. Tady jsme přeci přišli ráno z našich šaten. A z našich záchodů. Ne, že by už nebylo milé se tam zase podívat.

Jenže to nevyšlo. Zase jsme kdesi. Ale kde?

Á … tak tady je hlavní schodiště. Tady jsme sice ještě nebyli, ale mapa se dá dobře zorientovat.

Je tady sál a hlavní dominantou je vitrína se stromem a na něm je zlatý páv v životní velikosti. Strom je samozřejmě taky zlatý, zdobený stříbrem a drahokamy. Taková kratochvíle. On ten páv má v sobě velice jemný mechanizmus a díky tomu dokáže zamávat křídly, rozvinout ocas a to vždy v určitou hodinu. Jak to funguje a jak se to celé opravovalo jsem nakonec viděl u šatny na velké obrazovce při čekání na naše svršky.

V Ermitáži jsme strávili skoro celý den. Konec konců venku pršelo, tak co. Utahaní, bolavé nohy jdeme do metra a jedeme na hotel. Jirka s Romanou šli svou trasou a vydrželi v Ermitáži ještě déle než my. Naštěstí přes SMS vše pravidelně koordinováno.

Sprcha, natáhnout záda a už zase frčíme výtahem do přízemí a usedáme ke stolu v osudové gruzínské restauraci. Ano už jsem to psal z Vilniusu, gruzínské pivo nám zachutnalo a tak u něho trávíme další večer. Fakt dobré jídlo, no a panák gruzínského koňaku. Proč ne? Zasloužíme si to.

Dovětek pro geologickou veřejnost.

Co mě opravdu zaujalo byla tato megačíše z jaspisu. Popis ve staroruštině je pod ní a je tam mnoho zajímavostí. Takže pro širší veřejnost se pokusím volně přeložit.

Číše byla zhotovena v Kolivaňské brusírně (Kolivaň je městečko severně od Novosibirska, čili na Sibiři) z revněvského jaspisu podle předlohy, nákresu architekta Mělnikova. Číše o průměru 7 aršiń a výšky s nohou a podstavcem 10 věršikov váží více než 1 200 pudů (1 pud = 16,38 kg, takže přes 19,5 tuny).

Kámen byl vylámán šichmistrem Kolčevim v roce 1829 a na místě zpracováván 2 roky. Číše byla hotova na začátku roku 1843. Z dílny odvezena v únoru pod dohledem předáka Ivačeva a dodána do Petrohradu v srpnu téhož roku.

Při přepravě po souši, z místa nálezu k řece Čusovaja na vzdálenosti 2 000 verst (1 versta = 1,066 km čili přes 2 000 km) bylo zapřaženo do povozu od 120 do 160 koní.

A to je vážení kolegové a přátelé dost hustý …. 🙂

A úplně na konec.

Jeďte do Petrohradu a navštivte Ermitáž. Stojí to za to. Nebo můžete navštívit a projít fakt dokonalé stránky Ermitáže.

https://www.hermitagemuseum.org

Je tam toho opravdu dost a dost. A čtěte Wikipedii, tam je toho ještě víc. No a příště vám řeknu co mi došlo když jsem viděl na vlastní oči Auroru.