Zuunmod – Manzushir chijd

Nedělní ráno bylo úplně z jiného těsta. Obloha, které se říká azůro, slunce peklo jak uprostřed léta, prostě mongolské kotrmelce.

Hned ráno jsme dělali sázky, jestli kamarád Dava (přesně celým jménem Narandava) přijede včas nebo bude mít mongolské zpoždění. Mongolové totiž vnímají některé rozměry poněkud jinak než jsme zvyklí my. Vyhrál jsem já. Za pět minut jedenáct (domluveno bylo na jedenáct) volal Dava, že je před domem.

Zuunmod je krajské město (administrativní centrum centrálního ajmagu, ajmag má status asi tak našeho kraje) zhruba 45 km na JV. Kdysi nám cesta trvala i dvě hodiny a to podle stavu cesty. Cesta je dost frekventovaná a když už byla totálně rozbitá přejel ji grader, srovnal roletu, která se díky nákladním autům objevila v horizontu 14 dnů znovu. Dnes vede do Dzuunmodu asfaltka ve velice dobré kvalitě, takže jsem s obavami sledoval tachometr, kde se ručička houpala na 100 až 110 km/h. Vzhledem k tomu, že pravidla jsou pouze psaná, ale nikdo je nedodržuje, no přiznam se, že jsem měl bobky.

Ten nádherný pocit, když vyjedete do stepi za město, nemůže ale nic pokazit.

Než jsem se stačil srovnat s tím krasným pocitem návratu do stepi projeli jsme i těch 8 km za Zuunmod a přijeli na parkoviště před údolím kláštera Manzushir chijd (chijd – mongolsky klášter).

Z kláštera jsou dnes už jenom rozvaliny a na místě jedné budovy je provedena jakási rekonstrukce. Celá krása spočívá v místě, které si kdysi lámaističtí mniši vybrali. Tady si uvědomíte, že to teda nebyla žádná ořezávátka. V širokém okolí a to mluvím o desítkách, možná stovkách kilometrů, není takové údolí.

Na začátku je nově postavená budova muzea. Hned se na nás vrhly dvě slečny a požadovaly další vstupné. Muzeum znám a nejsem pakoš (rodilý mluvčí americké angličtiny), abych na to skočil. Oni to většinou zaplatí. Odešli jsme a neviděli vycpaného jelena a hlavně, nekoukli jsme se do periskopu na klášter. To je úžasný optický trik. Kouknete do periskopu v jedné z místností muzea a vidíte celý klášter. Finta je v tom, že před periskopem na střeše je model kláštera a vy ho vidíte s reálnou krajinou v pozadí. Protože jsem se už několikrát tímto klamem kochal, jen jsem si zkontroloval, jestli tam model stále je. A co by jste řekli? Je:-)

Je vidět na horním snímku, vidíte?

Svahem, cestičkami mezi žulovými balvany stoupáme k rekonstruvané budově. V okolí je na zbytcích a rozvalinách vidět, že je to zlomek toho, co zde bylo v plné slávě kláštera.

Najednou jsem zahlédl nějaký květ. Jasně, je to koniklec :-), ale mongolská maminka byla rychlejší. Bez zaváhání květ koniklece utrhla a vyfotila si ho mobilem. Naznačil jsem, že bych si ho rád bliknul taky, když už ho utrhla. Podržela mi kvítek před objektivem a já jsem ho bliknul i s jejími dětmi.

Cesta vedla dál do kopce.

Vevnitř jsem byl slečnou, která objekt hlídala pokárán, že fotím, když je to zakázáno. Zákaz jsem ale nikde neviděl, tak jsem nahodil provinilý ksicht, to mi většinou všechno projde. A prošlo. Ještě jednou jsem se provinil, když jsem neodolal a v patře vyfotil (jen pro vás) model kláštera z dob největší slávy.

Potom jsme ještě trochu procházeli okolí a čím výš jsme údolím lezli, tím víc a víc květů jsme nacházeli. Sluníčko pálilo, jedle nádherně voněly, nebe absolutně modré. Tady teprve, mimo město začináte chápat tu nádheru, ten prostor a tu relativitu všeho, co u nás považujeme za absolutně nutné a myslíme si, že bez toho nelze žít.

Posuďte sami.

Ale to už se dostávám do stavu meditací a tady nás bohužel rozděluje vzdálenost, čas a místo, kde se každý nacházíme.

Sestup jsme zvolili oklikou lesem a ejhle i zde se v lese pasou krávy, takže nejenom ve Španělsku :-), jak se dosud domnívala Petruška 🙂

Dava nás čekal na parkovišti a řekli jsme si jednomyslně, že je nejvyšší čas jet na oběd.

Ještě jsem se cestou údolím vyblejsknul na zbytcích zfirnovtělého sněhu. Chtěl jsem se svléknout do slipů abych tomu dodal patřičný kontrast, ale potom jsem to zavrhl z časových důvodů 🙂

Na oběd jsme skákli do Zuunmodu. Dali jsme si Cojvan a Suté čaj. Za tři lidi jsem platil jako za jednoho v Ulaanbataru, takže se Pražáci vlastně nemáte za co stydět. To jsou asi přirážky za hlavní město. Jídlo bylo dobré, bylo ho dost a i venkovské prostředí krajského města mile překvapilo.

Ještě jsme se zajeli podívat na stavbu nového letiště. Kromě úžasné jízdy stepními cestami a ohrazení stavby, která Ulaanbaataru v následujícich letach dozajista změní zaběhnutý způsob života, tam ale nebylo nic k vidění.

Až na zpáteční cestě zpět na asfaltu jsme viděli speciální tréning mongolských závodních koní. 

Asi tak v osmdesátce jsme predjížděli náklaďáček na jehož korbě stál kůň. Do nozder nabírál vítr, který mu čechral hřívu a rychlost si evidentně užíval. Když si kůň zvykne na tuto rychlost, chce jí v zavodě také dosahovat a stává se šampiónem. Ten z trenérů, který s koňmi takto co nejčastěji jezdí a dokáže dosáhnout vyšší rychlosti má nejlepší výsledky v prestižnich závodech. Nejvíc si uživají koně, protože ti vlastně šetří síly na vlastní závod.

Bohužel, přátelé, tento tréning je můj výmysl, ale ještě ho malinko dopiluju a nechám si ho patentovat jako „Pavlíkova metoda rychlostního tréningu závodních koní, využitím dynamické koncentrace koně při jízdě na korbě nákladního vozidla hlavou ve směru jízdy :-)“

Tak jo jdu oběhnout kláštery v Ulaanbaataru. Ale napřed se přeci jenom vyspím 🙂