Vilnius (LT)

Zdravím všechny příznivce a přátele. Ano, naposledy jsem Vám všem popřál šťastný rok 2017 a potom dlouho nic. Ne, že bychom se už od začátku roku nepřipravovali, právě naopak. Připravovali jsme se a tak budou další příspěvky z cest 🙂

Už v loňském roce, když se nám v Petrohradu nepodařilo navštívit Ermitáž, protože jsme se trefili do krátkého dne, tak už v loňském roce jsme si řekli, že se do Petrohradu musíme vrátit. Ono v tom bylo ještě něco. Byly v tom úžasné a neopakovatelné syrníky se smetanou, na které jsme už nikde jinde v Rusku nenarazili. Ne, že by nebyly, ale prostě nebyly to ty úžasné syrníky z Petrohradu.

Když do Petrohradu tak co ještě dalšího? Ano správně, jsou to pověstné „bílé noci“, a to znamená jet tam někdy kolem 21. června.

Jako třešničku na dortě jsme si ještě naservírovali další dvě spolucestující. Naše manželky. A bylo to správné rozhodnutí. Takže nás teda nebylo pět, ale jeli jsme čtyři. Pes Pajda, popravdě všichni pejsci zůstali v Lysé.

No a ještě jedna dost důležitá změna. Doufám, že jen pro tentokrát. Příspěvky jsou psány s menším zpožděním. Už první večer v městečku Wyszków (PL) jsem pochopil, že mi na psaní nebude zbývat moc času. A co by jste řekli?

Nezbývalo 🙂

Když to první večer odložíte na zítra a zítra na zítra……….

Wyszków je pěkné východopolské městečko na řece Bug. Vše probíhalo podle plánu a to jak odjezd, čili kompletní naložení dvou rodin, rozloučení s pejskama, tak i další cesta s malým zadrhnutím hned za polskou hranicí. To zadrhnutí spočívalo v tom, že jsme chtěli vybrat zloťáky z bankomatu, ale nebylo možné nikde zastavit.

Řešení je nasnadě. Přibrzdit, Jirka vyskočí a my uděláme okruh a zase ho naložíme. Jenže okruh v neznámé vesničce na česko-polských hranicích vypadal nakonec dost dramaticky a už jsem se bál, že se s Jirkou nikdy více neuvidíme. No a druhý a poslední zádrhel byl, že nás navigace zavedla ve Wyszkówě úplně jinam. Název ulice a číslo souhlasily, ale náš penzion byl na druhé straně města, za řekou v krásném lesoparku. Naštěstí místní věděli kam nás poslat. Teda, na jakou adresu nás poslat.

A penzion „Lesní Dvorek“ byl pěkný a jídlo bylo dobré, ale to my o Polsku už víme. Ještě jsme paní provozní vyčinili, že má jen české pivo a my jako chceme v Polsku pivo polské. Velmi milá paní poslala kohosi z personálu a ten dovezl bednu polského piva. Hned jsme ho dostali teplounké na stůl. No, jen nevím co si ještě dnes o nás myslí. My jsme totiž ta piva vypili čtyři a zbytek tam má asi dodnes.

Vyspaní do růžova a po polsky dobré snídani jsme vyrazili dál. Snídaně v Polsku jsou chutné a bohaté. Většinou vám v penzionu dělají vajíčka podle přání, dostanete kávu a čaj, ovocné nápoje, sýry, párky a zeleninu. V hotelích jsou švédské stoly a ty jsou taky luxusní. Na jídlo si Poláci potrpí a s plným bříškem ten svět hned vypadá jinak.

Do Vilniusu jsme bez problémů dorazili odpoledne. Kdyby tady blbla navigace tak bychom byli asi úplně v pr…… do slova a do písmene.

Najednou jste v zemi, kde nepřečtete ani delší nápis. Je to fakt divnej jazyk. Ale sláva nazdar výletu, našli jsme hotel a teď už zase vše klapalo jak po drátkách.

No nebudu kecat. Zas až tak růžově to nešlo. Slečna z recepce nás s úsměvem poslal na nedalekou autobusovou zastávku. My, teda jako, že pojedeme do centra. Pohled na schéma autobusové dopravy a doplňující informace nás ale rychle vyvedly z omylu. Projelo několik autobusů. Kam jely? Nevím. Měly to sice napsané na čele, ale přátelé, ty nápisy se nedaly ani spárovat s nápisy na mapě. A když jsme to přelouskali, autobus byl pryč. A docela dlouho 🙂

Potupně jsme se vrátili na recepci a poprosili o taxíka. To klaplo. A byli jsme v centru.

Centrálnímu náměstí vévodí katedrála. Myslím, že je to sv. Petra a Pavla. Jak jinak. Všechny velké katedrály jsou svatého Petra a Pavla, jenom v Litvě jsou nějak zatíženi na sv. Jiljí a tak je Petr v takovém malém domečku. Ale to je na jiný příspěvek a ten teprve přijde.

Uvnitř měl krásnou sochu a separé samotný král Vladislav Jagelonský. Asi se tu kluk kdysi tak trochu motal. Škoda, že nebyl důslednější, mohli být Litevci taky Slované.

U katedrály je historický zámek a muzeum (zavřeno, a s tím se setkáme ještě několikrát), my jsme si prohlédli aspoň nádvoří.

Kuk z nádvoří na náměstí. Tady byl ještě velice pěkný a veliký park, který končil u řeky. Moc hezké a romantické.

V parku byl malý pomníček pejskům. Toto lovecké plemeno se jmenuje Litevský pes. Údajně jediné litevské lovecké plemeno, ale na Wikipedii jsem ještě nepátral, takže koho to zajímá nechť hledá. Vypadají trochu jako Ohaři.

Pozor nesplést si s Ogaři, to jsou valašští kluci a ti sice někdy taky lezou po čtyřech, ale to je z důvodů úplně jiných. Je to po přehnané konzumaci výborné valašské slivovice.

Z náměstí za zámkem bylo vidět na zbytky staré pevnosti. Na tu jsme se vypravili až po posilnění.

Hlad nás hnal spíše do uliček historického jádra. Restaurací, zahrádek a cukráren tady bylo dost a dost. Centrum je malinké a podle mého se dá celkem důkladně projít za den. Je tady zase několik menších a pěkně udržovaných parků, různé malé i větší kostely a spousta starých středověkých domů. Město je mírně kopcovité, takže i procházka je příjemnější. Absolutní placky nás teprve čekali. Od Polska směrem na východ a vlastně už i samotné východní Polsko je jedna obrovská rovina.

Ale pojďme se posilnit.

My jsme nakonec upadli na židle v parku v zahradní restauraci. Po přečtení jídelního lístku. Četli jsme teda hlavně obrázky. Tak po prohlédnutí lístku jsme zjistili, že restaurace je specializovaná na gruzínské speciality. No dobrá, tak proč ne?

Velkým překvapením bylo toto gruzínské pivo. Přátelé, nejsem pivním odborníkem a tak razím myšlenku, co mi chutná to je dobré. Toto pivo mi fakt chutnalo. A Jirka, kterého za znalce považuji, konstatoval, že dobré je. A Romaně? Romaně chutnalo taky. Jak osudové je naše setkání s gruzínskými specialitami jsme zatím netušili. Vše vám bude jasné v některém z dalších příspěvků.

Jídlo nemělo chybu. Utřeli jsme mastné huby, pohladili plná bříška a vyrazili dál.

Jak říkám. Spousta pěkných a zajímavých kostelů. Tady jsem dokonce zpovzdálí zafušoval fotografce do řemesla. Foto mladému novomanželskému páru jsem udělal úplně zdarma. Škoda, že to spíš jenom tuší. No nic, mohli mít pěknou fotku 🙂

Další zajímavé budovy lemovaly naši cestu. Cíl byl jasný. Vylezeme k pevnosti a rozhlédneme se po okolí.

Výstup nebyl až tak hrozný. I když nás lákala lanovka. Ale proč nás nepřekvapilo, že byla zavřená? Za odměnu, když jsme popadli dech, se nám otevřel pohled na starou část Vilniusu a v dálce jsme mohli tušit další, moderní čtvrtě. Jako bonbónek nám před očima vystartovaly horkovzdušné balóny a díky relativně dost větrnému počasí si to šinuly po obloze přímo k nám a dál za nedaleký kopec.

Tichá podvečerní atmosféra. Různé jazyky včetně mému sluchu lahodně znějící chrchlavá mongolština :-). To není možné, kam až se ti Mongolové dostali. Teda v tomto případě to byli evidentně turisté.

Kdo má zájem o video z tohoto kopečka může si kliknout na

A zase dolů k novému zámku, který vyrostl pod kopcem, pod pevností. Kdo lezl nahoru, pochopil proč se ty novější stavby už zakládaly spíše pod kopcem 🙂

Pěkný večer, krásné zážitky, výborné jídlo a pití. „A čisté záchody, to mám rád :-)“. No a tak vás tak nějak opustí ostražitost. Je tu krásně, klid. Lidé jsou příjemní a usměvaví. Tak jsme v družném hovoru došli zpět na velké náměstí. A hle, tady stojí taxíky.

„Znáte Green Hotel?“

„Jasně“ zní odpověď. Tak jedem.

Až nedávno, když jsem si v MF přečetl jak taxikář natáhl turistku jsem se konečně zasmál. Přátelé, už vím co je „turbo“ taxametr. Ten valil jak torpédo. Čísla naskakovala, že jste je pomalu nestačili číst.

A taxikář?

S naprosto kamennou tváří řekl, že je to normální. A my jsme další otázky nekladli. My jsme se totiž drželi zuby nehty všeho co šlo. Na volném okruhu bych si netroufl jet takovou rychlostí. Mně to ze zadního sedadla připadalo jako zrychlený film. Stovkou v rovnějších úsecích, do křižovatky i když už padla červená. Horror, horror, horror.

Největší horor byl stav taxametru před hotelem. Šestinásobek toho, co jsme zaplatili při cestě tam.

Do tohoto taxíku ve Vilniusu NELEZTE!

Pak si jednu nedej. Dali jsme si pivko v recepci a šli spát.

Koneckonců, přežili jsme a to je dál a dál na východ to nejdůležitější.

Zatáhl jsem závěsy. Toto je pohled z okna v půl jedné v noci.

A bílé noci jsou ještě před námi 🙂