Altaj

Nakonec jsem to tak trochu přehodnotil a Altaj udělám zvlášť.

Od mongolsko-ruské až skoro k rusko-kazašské hranici jsme jeli ruským Altajem. Je to nádherné, obrovské a velmi divoké pohoří. V Altaji je nejvyšší hora Ruska, Bělucha přes 4 500 m n.m. a po cestě je vidět mnoho vrcholů pokrytých ledovci.

(Foto Jirka)

Nás ale hned za hranicí překvapila prudká změna počasí a Altaj nám ukázal tu horší tvář. Takový vítr jsem nezažil. Hnal mraky údolím a s naší těžkou Toyotou si pohrával jako s prázdnou krabičkou od cigaret. Rychlost jsme snížili na 60 km/h a i tak to s autem mlátilo jako kdybychom to švihali 150. Teď už je to sranda, ale měl jsem toho plné brejle (ty multifokály :-). Setmělo se, ale my jsme potřebovali dojet někam pod střechu. Stanovat? Naprosté šílenství.

Řeka Čuja (ještě si ji ukážeme, je nádherná), která teče skoro pořád kolem cesty, tak ta měla vlny jak na moři. Vítr totiž foukal proti toku řeky. Přátelé, to jsem ještě neviděl. Druhý den, když bylo po všem, jsme litovali, že jsme nevylezli a nenafotili to. Jenže v tom okamžiku jsme měli pocit, že jde spíš o život.

(Foto Jirka)

Dojeli jsme do dědinky Aktaš a ubytovali se v hotelu Rasul. Příjemné prostředí, bezva personál a v noci se topilo 🙂

Jirka skočil do nedalekého obchodu (nedaleko = 5 km) a dali jsme si druhou večeři. Různé rybí laskominy s pivem. Ryby Rusové fakt umí. (Sleď ve smetanové omáčce a uzená Keta)

Druhý den už bylo docela hezky. Mraky byly nízko, ale aspoň nefoukalo a nepršelo. Ta jsem při čůrpauze obral trochu rakytníku. Plody už jsou slaďoučké a tady se trhaly úplně hladce. Rakytník ten já miluju 🙂

V Altaji už je tvrdý podzim.

(Foto Jirka)

Cesta se nádherně vine údolím řeky. Řeka Čuja je další nepopsatelná věc. Fotky můžou naznačit, ale ve skutečnosti je to strašná pecka. Takový respekt před masou vody jsem už dávno necítil. U některých řek si říkáte, „tak tu bych si sjel“, u této řeky stojíte, spodní čelist malinko klesne, vnímáte tu nezkrotnou sílu a chuť na sjetí může mít jen sebevrah.

To je ona.

A její soutok s ještě vetším dravcem, řekou Katuň. (Čuja přitéká z levé strany).

Další pohled. Opakuji, ve skutečnosti je to úžasné. Navíc, tady si prostě musíte uvědomit vlastní maličkost a nicotnost. Příroda vám dává jasně najevo kdo je pán.

A přeci. Údolí řeky kopíruje silnice. Silnice vybudovaná čłověkem. Ve třicátých letech, rukama a primitivní technikou tady Rusové postavili silnici, takzvaný Čujský trakt. A tehdejším lidem a strojům je tady postaven netradiční pomník.

Tu báseň na měděných deskách přeložím a vložím zde. Koho to zajímá nechť se vrátí v polovině října.

Vzdálenosti na rozcestníku mluví jasnou řečí.  🙂

(Přátelé, jsme ve městě Šimkent na jihu Kazachstánu. Stále to nemůžu dohnat. Teď už mám zase oči jako Číňan, takže musím jít spát. Snad to zítra ve městě Kyzylorda dopíšu a dostaneme se do Tian Šanu. Tam bylo všechno úplně jinak 🙂

Pokračujeme, jsme ve městě Kyzylorda, město v poušti, ale zase o 500 km blíž k domovu 🙂

Takže Čuja se vlévá do Katuně a dál pokračují jako Katuň. Už je to veliká řeka a podél břehu zase začíná Lipno. Jedno rekreační zařízení střídá druhé. V blbosti by mohli majitelé soutěžit. Okázalé sruby obhnané neprůstřelným plotem a hlavně, cesta k řece je uzavřená. Zastavit a fotit jde jen na pár místech.

No a pak se údolí rozevírá a my klasáme s řekou z hor republiky Altaj do nížiny Altajského kraje, to už je čisté Rusko. Na polích sklízí pohanku a už se těším, jak si zase pytlík koupím v Praze v ruském obchodě u stanice Hradčanská :-).

Řeka Katuň a další velký tok Bija se stékají ve městě Bijsk a toto je náš hotel. Dál už budou tyto horské toky pokračovat jako Ob a to je teda řeka. O té už se učíme i u nás v zeměpise. Dnes možná ne, ale my jsme se těchto sibiřských veletocích učili.

V teplém podvečeru jsme šli nakoupit do blízkého obchodu a potkal jsem robotka. Robot dal pivo a já, jak jinak, jogurtové mléko.

Ráno jsme vyrazili dál. Ve městě Barnaul jsme přejeli řeku Ob. Už tady, téměř na začátku je to řeka obr. Samotné město tak trochu popírá naše představy o zbídačeleém Rusku. Ta výstavba tady je srovnatelná s našimi novostavbami. Přitom třeba na břehu řeky byla docela pěkná marina. Proč nemít byt a loď, že?

My ale upalujeme dál. Ještě dnes musíme přes hranice do Kazachstánu. Rusko s Kazachstánem má celní unii tak to bude brnkačka. Natankujeme, koupíme si kazašské povinné ručení a hurá k hranici.

Mezi ploty,

jinak se to nazvat nedá. Náš předpoklad se nevyplnil. Někde se to zaseklo a my jsme se zasekli mezi ruskou a kazašskou celnicí. Asi po třech hodinách začala stoupat nervozita. Auta všelijak pokoušela objíždět ta druhá. K velké nelibosti těch druhých 🙂 to dá rozum. Pak se dohonce dva porvali a do toho jeden Kazach udržoval na sto let starém Kamazu brzdy pod tlakem (to se u vzduchových brzd prostě musí) a tak jsme byly v prmanentní kouřové cloně, protože tento stroj by u nás technickou určitě nedostal.

Vše jednou končí a tak přišel konec i této anabáze. Do Kazachstánu jsme přijeli pozdě a do města Semej (dřive známého jako Semipalatinsk) po tmě.

A jsme v Kazachstánu.