Ulaanbaatar – poločas

Tak jsem v půlce. Z cesty na rafty na řece Ider gol sešlo. Počasí v tom trochu udělalo guláš a mám taky pocit, že kluci mají strach víc riskovat když by s nima byl cizinec. To se vždycky jakýkoliv problém hůř řeší.

Ráno jsem vyrazil směrem k západní části města kde je letiště. U letiště je Imigrační služba a tu budeme potřebovat k prodloužení víz v létě.

Ale nepředbíhejme. Sluníčko svítilo dost silně, takže z kaluží na slunci se zvedala pára. To jsem doma ještě naviděl. Vtipnější bylo to, že kaluže ve stínu byly zamrzlé. Tak jsem se sem tam sklouznul aby mi cesta lépe utíkala. Mongolové se moc nekloužou ti jsou radši pevnýma nohama na pevné zemi. Takže jsem budil celkem zaslouženou pozornost kolemjdoucích. To je věc která mi nevadí, já se zase nějak zbytečně nestydím 🙂

Jedna kaluž byla docela dobrá, tak jsem se ještě malinko rozběhnul a na konci vysekl předpisový telemark. Jenže zrovna tady seděla na chodníku se svým pultíkem babka zabalená do šály. Běžně tady tak prodávají po kusech žvýkačky, různé bonbónky čili cukrlata, viděl jsem jablka i mandarinky nebo zápalky. Prostě takové smíšenky. Babka (netuším kolik ji mohlo být, neviděl jsem ji do tváře) napřed vyjekla. Když zjistila, že se jí neroznáznu přes pultík a že to mám bravurně pod kontrolou, tak se začala šíleně chechtat. Měli jsme z toho oba radost, zatim co kolem spěchali zasmušilci, asi do práce.

Mongolsko se chystá hostit summit Asie a Evropy v červnu a tak už různě na větších prostranstvích probíhaji mítingy s hudbou a balónky k potěše té menší mládeže. Na jeden jsem narazil u divadla nedaleko náměstí. Budu se opakovat, divadlo bylo kdysi dominantou náměstíčka, přes které se dívalo na hlavní knihovnu. Před tou stál pomník soudruha Stalina a já jsem se ještě pod Josifem Visarionovičem fotil. Snad tu fotku doma najdu a podaří se mi ji naskenovat a přidat do příspěvku. Dnes je divadlo utopené mezi vysokopodlažními obry nové doby.

Sraz byl opět u Ich Delguru, čili u velkého obchodňáku. Má to výhodu. Cestu známe, je tady jen jeden (ostatní jsou už nové -moderní), jsou v něm bankomaty a čisté záchody, to mám rád 🙂

Neřešili jsme hledání restaurací. V posledním patře na střeše je samoobslužná jídelna s free Wi-Fi na 30 min. zdarma.

Bankomat fungoval až ten třetí, free Wi-Fi pro změnu nefungovalo vůbec a já jsem s výběrem dobrot přeci jen brzdil. Kámoška si dala populární polévku. V mléce je vařené maso a malinké bůzy, vše pěkně mastné a tudíž vydatné. Já jsem si dal chušury a salátků jako přílohy jsem se ani nedotkl. I z těch chušur se dal olej vymačkat do flašky (a bylo by ho dost), ale móc mi chutnaly. Bodejť ne, po včerejším postění.

Ale přátelé, vůbec jsem nelitoval. Ty výhledy, prostě úžasné. Podívejte se na centrum Ulaanbaataru z výšky.

Ještě se mi podařilo při odchodu vlézt do VIP salónku a udělat fotku z balkónku.

Potom už jsme šli na autobus a po půl hoďce dojeli novou cestou po obchvatu kousek (na dohled) od letiště kde je Imigrační. Cestu znám, okouknul jsem proces uvnitř takže to bude teď už jednoduché 🙂

A nemůžu si pomoct, musím přiložit foto AN 24, letadla nezmara, které na vnitrostátních linkách létalo ještě nedávno. Mám k němu krásnou historku, ale až někdy jindy.

Takže.

Kámoška mě posadila na autobus, ona jela domů jiným. „Musíš vystoupit u hotelu Bajan Gol, to je až za mostem“ ještě radila. „Neraď, neuč starého orla lítat“ sykl jsem mezi zuby a nastoupil. Zdálo se mi to ale nějak dlouhé a tak jsem bohužel vystoupil už před mostem. To zjistíte vždycky až už autobus odjíždí, že to nebyla ta pravá. Nic naplat zbytek pěšky. V hotelu jsem padnul a spal dvě hodiny. (Dnes zase 14,67 km :-). Už mně dochází síly 🙂

Takže jdu spát a další až zítra.