Západní Mongolsko _ 3

Přátelé, třetí a poslední část o tomto koutu mongolské země.

Přejeli jsme Ulaan Davaa, obětovali dle svých možností a pokračovali dál. Sjezd  byl stejně náročný jako stoupání a my jsme dojeli k jezeru Uureg Nuur.

Jezero je celkově menší, než jezera předcházející zato je v nádherné krajině. Sevřené mezi horami. Tato poloha je pro Mongoly méně výhodná z hlediska kočování se stády a tak je prakticky neposkvrněné. Na rozdíl od mé poslední návštěvy v roce 2013 se však někdo rozhodl vybudovat u jezera rekreační tábor.

Nápad výborný z pohledu mongolského podnikatele, horší z našeho pohledu. Čekali jsme čistou přírodu a hle, sruby a tři jurty. Oplocený pozemek.

Tábor byl prázdný, jen starší manželský pár hlídal. V takovém případě je dohoda vždy možná a tak jsme dohodli přespání. Manželé byli fajn, nabídli nám stravu, ale my jsme si vytáhli vařič, zásoby a poděkovali. Tak nás aspoň počastovali divokou cibulí, kterou děda jezdí na motorce sbírat po okolních horách.

(Foto Jirka. Přátelé ten pohled z postele do kruhu jurty je nepopsatelný a nenahraditelný.)

(Rybičky z konzervy s touto ostrou, divokou cibulí……super, nemá to chybu)

No a pak už k jezeru. Čistá plážička, čistá i když opět mírně slaná voda. Pereme, koupeme se. Tentokrát i já. Voda byla snesitelná a hlavně, konečně zase u jezera bez velbloudů, koz, ovcí a koní. U jezera, které je pro vás.

Přátelé, když máte termoprádlo s merino vlnou, je i studené jezero jako teplý Jadran 🙂

To je samozřejmě kec a na koupání jsem to shodil, to je ovšem bez fotografického záznamu 🙂

Ještě jsem dědovi pomohl zalít čerstvě zasazené stromky. Měl radost a poprosil mě, jestli bychom mu nepomohli nastartovat malou el. centrálu aby si mohl načerpat ze studny vodu. Slíbil jsem mu to, že až přijde Jirka z rybolovu.

Nakonec to zůstalo na ráno. No chvála bohu, protože to nebylo baterií, jak jsem se mylně domníval.

Ráno jeli kolem nás ještě Francouzi, kteří tábořili nedaleko ve stanu na autě a vyptali si hydraulický olej do posilovače řízení. To byla druhá trefa do černého. Měl jsem a dal jsem. Za to nám Laurent s přítelkyní Victoire pomohl s rozebráním motoru, pročištěním všeho, co bylo možné, složením a světe div se, s nastartováním přes kabely z jeho baterií.

Motor naskočil, generátor naskočil a čerpadlo napustilo nádrž. Tak veselé lidi jsem už dlouho neviděl. My jsme byli veselí, že jsme to jako představitelé EU dokázali a Mongolové byli šťastní, že že mají vodu na stromky.

Naše cesta, tentokrát společná s Francouzi pokračovala dál. Přes průsmyk ve výšce 2750 m n.m. k jezeru Ačit Nuur.

Cestou jsme narazili na staré, předmongolské hroby. Podle některých pramenů jde o turkotatarské kmeny. Malá ukázka jak i v Mongolsku funguje islám. V této oblasti žijí dnes mongolští Kazaši, muslimského vyznání. Islám zakazuje zobrazování lidské tváře a tak nějaký magor, urazil sochám, starým stovky let, jejich obličejovou část. Já to teda fakt nechápu.

Opustili jsme poničené hroby a pokračovali kolem hornického městečka, kde se těží povrchově černé uhlí, k jezeru Ačit Nuur. Na to nemám moc dobré vzpomínky. Je sladkovodní a na březích v travách žije miliarda komárů, která čeká jen a jen na vás.

A opět byly břehy obsazeny jurtami a skotem. Skóre 3 : 1. Tři nehostinné jezera a pouze jedno, zato krásné jezero na západě Mongolska. No aspoň něco.

Večer jsme se s Francouzi rozloučili. My jsme zůstali na vysokém břehu a oni pokračovali k vodě. Měsíc se blížil k úplňku a to je v Mongolsku takové světlo, že v noci hážete stín.

Ráno pak jeli Francouzi kolem nás. My jsme teprve snídali. A na rozloučenou jsme dostali za kapalinu do posilovače láhev francouzského Sauvignonu :-). Ještě jsme se poradili nad mapou Mongolska. Taky se vrací a přes Kazachstán. Tak šťastnou cestu.