Západní Mongolsko _ 1

Přátelé, zdravím všechny příznivkyně a příznivce z hlavního města Kyrgyzstánu z Biškeku. Pravidelní čtenáři už Biškek znají z května, ale pozor teď jsme tady v trochu jiné roli a tšte se na národní park Ala – Arča v západním Tien Šanu. Fakt pecka.

Ale ještě slíbené postřehy ze západního Mongolska a z Altaje.

Z Ulaanbaataru je západní Mongolsko dosti špatně přístupné. Je to daleko a autem to jedou jen ti největší blázni, říkejme jim třeba dobrodruzi :-). Mongolové usilovně pracují na tom, aby byla tato část země propojena s hlavním městem asfaltovou silnicí a velmi dobře se jim to daří. Jó to nám bylo hej na asfaltce, ale ve stepi, podél stavby, mezi náklaďáky se stavebním materiálem, tak to jsou výrazy nepublikovatelné.

Ale odbočili jsme například k jeskyním označeným v mapě Mongolska. A ejhle, byly tam. Horní obrázek je od jeskyně v horách, pohled na zaparkované auto.

To je jeskyně a následují nástěnné malby, či vrypy, údajně z paleolitu. To jsme ještě byli asi všichni hodně podobní a žilo nás tady na té zeměkouli zanedbatelné množství. Když se dva potkali tak ten silnější dal slabšímu do drně a začaly vznikat státní útvary 🙂

Poslední hotel byl ve městě Chovd. To nás zase až tak moc neoslovila, takže jsme brzy ráno vybrali (zákonným způsobem) místní bankomat a frčeli k jezerům.

Jezera západního mongolska jsou pojem. Byl jsem u nich v roce 2013 a moc se mi tam líbilo.

První bylo jezero Chjargas Nuur. Nejvíc se těšil Jirka. Háčky nabroušené, takže hned po příjezdu a postavení stanů na štěrkovém břehu vyrazil na lov. Můj pocit byl smíšený. Dřív jsme tady byli opravdu sami. Je to zajímavý pocit, procházet se po břehu jezera a být úplně sám. Představte si, že jedete do Chorvatska a jste na břehu sami v okruhu 100 km :-), divné, že?

Teď sem Mongolové nahnali nespočetná stáda dobytka a tak na vás čumí u břehu 120 velbloudů. No šok.

(Foto Jirka, to když přišel a řekl, že v jezeře žádné ryby nejsou, že jsem kecal a měl zmordované rameno od nahazování. No co? Stejně má cvičit)

Večer jsme zalezli do stanů když jsme si spravili náladu štamprdličkou, vlastně dvěma, dobré mongolské vodky Archi. Myslím, že byly tři.

Druhý den to Jirkovi nedalo a vyrazil po břehu dál za záliv u kterého jsme stanovali. A bylo to 🙂

Přinesl tři ryby, největší 63 cm a to ještě dalších šest pustil. I tak to bylo nás dost a dost.

Jezero je mírně slané, ryba byla býložravá, neměla zuby i když huba vypadá dost dravě a skočila na třpitku. Maso mělo relativně dost kostí a s kmínem chutnala jako štědrovečerní kapr.

(Foto Jirka před smažením. Po smažení fotky nemáme, hned to do nás padalo 🙂

Už jsem prosil i našeho největšího příznivce ze Slovenska, mého kamaráda a geologa Gregora. Bohužel, tentokrát se vzdal prvenství v určování. Tak co vy ostatní, rybáři?

Velbloudi se šli večer napít a my jsme šli spát. Po volném dni jsme měli naplánována další jezera západního Mongolska.