Ulaanbaatar – den pátý

Úvodem zpráva pro všechny, kteří se mnou aspoň trochu soucítili. Číňani mě nedostali, jsem zase jako rybka. No sice taková ta rybka co se sem tam položí na bok, ale upřímně, já jsem na tom boku proležel víc než půl dne 🙂

Jen kontrolní data. Než jsem to překonal, tak jsem nachodil 0,7 km 🙂 a pak, že se to nedá vychodit. Dá.

Co bylo dnes určitě zajímavější, tak to byla krásná ukázka rozmaru jarního počasí v Mongolsku. Jen jsem rozlepil víčka už mi bylo jasné, že se něco děje. Je takové zvláštní ticho i ta auta venku troubí míň a méně hlasitě. Zvuky od silnice byly navíc podezřele mlaskavé. 

Vyskočil jsem k oknu. Je to jasné.

Sněží 🙁

Ne, že bych to nečekal. Předpověď sněžení hlásila, ale po tak pěkném slunném dni? Vlastně všechny dny dosud byly pěkné, a když jsem včera dobíhal na hotel, tak jsem se dokonce potil. (Kromě toho studeného potu na čele). Sníh byl skutečně tady.

Šel jsem na chodbu k oknu a zadokumentoval to. Výborně, super čas na rekonvalescenci. 

Jak je jarní počasí proměnlivé předvedu hned na dvou snímcích. Pořídil jsem je z jednoho místa v rozmezí 9-ti hodin.

Ráno byla 0 na teploměru, ale při zvýšené vlhkosti bylo pocitově -2.

A teď to nejlepší. Všichni Mongolové měli radost a pochvalovali si. Tento příděl sněhu přináší tak potřebnou vláhu do stepi, bude dobrá tráva a zas nám ztlousne kráva 🙂 na kozy nesmíme zapomenout, na ovce a vůbec na všechen dobytek.

Já už jsem se odpoledne neudržel a šel jsem na jedno docela blízké místo a pořídil pár fotek, abych vám povykládal jednu vtipnou historku.

Pár fotek na téma „Ladovská zima“,

A teď ten příběh.

Někdy kolem roku 1988 přijel do Ulaanbaataru mladý novinář z Československa. Byl vyslán redakcí na služební cestu, aby napsal článek jak žijí naši soudruzi arati (známe z křížovek, je to mongolský pastevec na čtyři) ve stepi v Mongolsku a vůbec něco zajímavého.

No, a protože to byla doba bez internetu, mobilních telefonů, facebooku a jiných booku. Byly jenom booky papírové :-), tak bylo zvykem takového pocestného (říkali jsme jim kraťasy, protože přiletěli na krátkou dobu) pozvat domů, pohostit a vytahat z něho všechny novinky z domova. Tak si tento kluk užíval blahobytu. Každý den byl u někoho jiného a všichni měli radost.

V té době taky nebylo úplně jednoduché vyjet z města, aut bylo málo a když někdo z nás odjížděl do terénu nikdy nevěděl přesně kdy se vrátí. A kraťas měl letenku na daný termín. I když se chtěl podívat ven, myslím, že nakonec zůstal jen v Ulaanbaataru.

Takových návštěvníků se za rok objevilo víc a asi bychom na něho zapomněli, ovšem kdyby náhoda nechtěla, aby se mi ten článek dostal do rukou. Prostě jsem ho měl před sebou. Někdo mi ho na dovolené doma podstrčil se slovy: „Petříku podívej tady někdo píše o Mongolsku“.

V článku byl do podrobna popsán těžký život našich mongolských soudruhů, kteří srdnatě budují infrastruktůru hlavního města a hlavní mongolské komunikace. Obrázku tam bylo asi víc, ale jeden mi utkvěl, jeden nás rozesmíval ještě dlouho a rádi na něj vzpomínáme.

To je on (pod snímkem bylo napsáno: „mimoúrovňová křižovatka v Ulaanbaataru“)

a řekl bych, že se do dnes moc nezměnil. No je tu teď víc aut, ale jinak stejné. Tehdejší československý čtenář zajásal, „tak vida už i soudruzi v Ulaanbaataru mají mimoúrovňovou křižovatku“.

Vtip je v tom, že je to nadchod pro chodce. Mně se dnes podařilo kouzlo úplně do konce. Vždyť nahoře zleva přejíždí auto 🙂

Kdepak přátelé, optický klam. Někdo tam zaparkoval auto a šel nakoupit 🙂 chodci mají pořád místa dost.

Vydal jsem se zpátky. I s nákupem čaje a suché housky to dalo 4 km. No nic moc. Jestě střídmě doléčím a zítra, zítra už zas bude krásně a i další dny má být slunečno tak se zas někam podíváme.