1980 – začátek

Ano přátelé, sedíme doma a na nějaké cestování si budeme muset ještě nějakou chvilku počkat. Nás, kteří to máme tak trochu v krvi už pálí domácí bidlo a rádi bychom zase něco nového objevovali. No a když to nejde tak si budeme muset trochu zavzpomínat. V archivu je toho opravdu dost 🙂

Ano přátelé. Krásně se na to vzpomíná. Kde jsou ty časy? … 🙂 Píše se rok 1980, je první máj a pět mladých kluků vyráží pracovat do Mongolska. Ti další tři jsou evidentně mimo záběr. Svou ženu jsem, stejně jako dnes, políbil pod rozkvetlou třešní a zanechal ji s tří a půl letou slečnou na půl roku doma. Dálky a profese geologa byly tenkrát silný motiv 🙂

Mezipřistání v Moskvě. Už bylo po velkolepém prvomájovém průvodu a u Lenina byla taková fronta, že nám stačil snímek Rudého náměstí a zpátky na letiště. A tak jsem Vladimíra dodnes nenavštívil. A příležitostí bylo dost.

Hned první dny, ještě se nestačíme ani aklimatizovat a hned zažíváme prachové bouře. No, později jsem zjistil, že duben a květen jsou takových „prachovek“ plné.

Ještě stačíme proběhnout muzeum, dva bary a kultura je na několik měsíců vyčerpaná. (omluvte kvalitu snímku, že je špatný se v této době zjistí až po vyvolání filmu 🙂 To proběhlo za dalšího půl roku a napravit se to nedalo. Zlaté časy DIGI.

Co nás opravdu bavilo tak to byla jízda ve stepi. Milovali jsme dlouhé několikahodinové cesty. Sami, nikde nikdo. Terénní vozidla ARO rumunské výroby byla v té době v Mongolsku vykřikem technického pokroku.

Jezdili jsme sem a tam. Na Tatrách vozili elektrocentrály na geologické základny a sem tam jsme svezli i místní devčata. Bylo celkem paradoxní, že se s námi mnohdy poprvé podívala do stepi. Opuštění města pro domorodce bylo v roce 1980 dost byrokraticky složité.

No a to je jedna z našich základen. Tato konkrétně na ložisku fluoritu Čulut Cagan Del asi 170 km na JV od Ulaanbaataru. To léto 1980 bylo velmi suché a horké.

Přátelé, dodnes jsou na naprosté většině mongolského území tyto nádherné stepní cesty. Cesty nekonečnou, volnou krajinou. Bez krajnic, příkopů a zbytečných ukazatelů. Nádhera, nádhera. Na žulách krásná písečná, růžová švihovka. Tady dosáhnete přes 80 km/h. Na čedičích, ostrý hrubý štěrk, který vás nenechá jet rychleji jak 30 km/h. Je to prostě nepopsatelný zážitek.

I ve stepi jsme měli volné dny. Byla to možnost si užít. Za pár žvýkaček nam mongolové pujčili koně na celý den.

Toto málé čb povídání je o jednom z těch úžasných výletů. Já Tonda, dva koně a dva psi. Takže nás bylo šest 🙂 a horká neděle.

Chlupáči se potloukali kolem tábora a vždycky něco dostali. Když viděli dva kluky na koních tak se instinktivně vydali s námi. V poledne jim bylo dost horko a schovávali se ve vysoké trávě.

My jsme ale objevili třpitivé kamínky a začali jsme achátky, kterých tam byla mimochodem plná step, hledat.

Geologická vášeň je obrovská a nejlépe se hledá na čtyřech. Trochu to vypadá, že nám s koněm chutná stejně. Podobnost je ale čistě náhodná.

Jenže koně toho měli jednu chvíli taky docela dost. Byli jsme tak trochu jiná váhová kategorie než Mongolové. Tady už to nevypadalo dobře, takže jsme koníkovi sundali sedlo a nechali ho odpočinout.

Trochu se napásl. Od tohoto okamžiku jsme trasu otočili zpět k táboru.

Už si nepamatuji přesně, ale zhruba za půl hodiny jsme znovu sedlali.

U studny s napajedlem nám zapózovali místní hoši a pozvali nás do jurty na čerstvý kumis. Mongolové se rádi fotí. Tu fotku jsem jim nikdy neposlal. Nevím kam.

Chtěl bych kluky dnes potkat. Dnes, kdy se po stepi prohání TOYOTY a mládež nahání dobytek na motorkách. Jó už je to fakt 40 let 🙂

Koně se napili a my jsme se jeli také napít.

Kumis byl čerstvý, lahodný. Kolem jurty byly klisny s hříbaty.

Mimochodem, klisnu nepodojíš, pokud jí nepřivedeš hříbě. Potom teprve pustí mléko a nechá se podojit. Hříbě si v tomto věku maximálně cucne. Zbytek jde na výrobu kvašeného mléka, kumisu.

V jurtě jsme strávili delší dobu. Hráli jsme místní hru podobnou hře kámen-nůžky-papír a srdnatě popíjeli kumis. Ten je lehce alkoholický a na sluníčku nám to následně lehce zamotalo kebuli.

To jsme se už vraceli zpátky k táboru. Koně byli zase žízniví, ale ve stepi se voda dost těžce hledá.

Odpočívali jsme stále častěji.

Tato fotka patří na začátek výletu. Je to kontrola kopita po našlápnutí na ostrý kámen když jsme vyjížděli k triangulačnímu bodu na jednom z nejvyšších kopců v okolí.

Potom jsme našli vyschlé koryto a vyhrabali rukama díru. Po chvilce se objevila kaluž a koně se mohli napít. To je jediná možnost jak se dostat k vodě. Proč jsme nepili i my je zřejmé i z černobílé fotografie 🙂

Od tohoto místa jsme ale už moc neujeli. Prostě toho měli koně dost. To je poslední pokus. Po několika stovkách metrů bylo jasné, že budeme muset dojít po svých. A nezapomenu na to, jak mi moje klisna dala jasně najevo, že už jí to nebaví. Při nasedání se rychle otočila a kousla mě do stehna. Naštěstí do stehna, takže až na modřinu dobrý.

Naštěstí jsme byli hodně blízko tábora.

Myslím, že to nebyly ani dva kilometry a podle mapy jsem následně zjistil, že jsme na koních ujeli víc jak 40 km.

V červenci je v Mongolsku státní svátek Naadam. Volno je tři dny. To se všichni vždy snažili vyjet z Ulaanbaataru za nějakým dobrodružstvím. Na nás zbyla Tatra 813 a tak jsme vyrazili na SV na ryby.

Taky jsem něco chytil. Tehdy bylo ryb opravdu dost a dost. K dnešnímu dni dokázaly různé rybářské expedice ryby téměř zdevastovat. Dnes už si Mongolové ryby chrání. Rybolov je sportovní, čili chyť a pusť.

Toto už je ložisko cínové rudy Modoto. Je u malého městečka Cencher Mandal asi 200 km SV od Ulaanbaataru. Tam jsem trávil další rok, tentokrát ale už rok 1981.

Proberu archiv a podíváme se tam 🙂

Tak hlavu vzhůru zase bude líp.