Z bláta do louže

Ano, ano přátelé. Existuje takové pořekadlo a my jsme si ho ověřili na vlastní kůži 22.8.2016 při cestě od vodopádu na řece Orchon.

Počasí nebylo zrovna přívětivé a tak se zopakovala návštěva vodopádu v dešti, stejně jako se Zuzkou a Honzou. Co naplat přírodě se poručit nedá i když jsme se ve škole učili, že se to jednou podaří. No, tentokrát teda fakt ne.

p1020425.jpg

Příjemné bylo to, že jsme našli zase ten „náš“ jurtový tábor a místní si na nás vzpomněli. Myslím, že nám v tom pomohlo naše auto. Vesele si na něj ukazovali a na nás, takže jsme se dohodli na ceně a ubytovali se. Hoši šli fotit padající masy vody do hlubin kaňonu a já (lenoch 🙂 ) jsem v teple jurty plánoval cestu na druhý den. Podle navigace, kterou nám nechal při odjezdu Honza, jsem našel super cestu druhou stranou údolí, těsně kolem řeky Orchon. Hoši se netvářili moc nadšeně, ale s dokonalostí sobě vlastní, jsem je přesvědčil, že je to ta nejlepší cesta.

Mnozí z vás už tuší jak to asi mohlo dopadnout. Jirka sice něco brblal, ale ráno jsme vyrazili na „mou“ cestu. Jeli jsme ze začátku lepšími cestami no a jednou za čas jsme se museli proplétat čedičovými balvany. V údolí řeky Orchon to jinak nejde a jen záleží, kterou z těch blbých cest si vyberete. Jestli tu blbou nebo tu blbější. Byla to taková jízda zručnosti, ale stále dobrý. Potom nás přefrčel uazík furgon a veselé obličeje mongolských cestujících za okénky naznačovaly, že jsme vybrali správně. To jsme netušili, že si v autě vesele říkají: „však počkejte, to si užijete 🙂 „. A užili.

Uazík uháněl a já jsem se nechtěl nechat zahanbit. Jako ostatně každý řidič, který si o sobě myslí jak je dobrý. A je jich většina. Takže jsem uazík na rovinkách mírně ztrácel a v čedičových šikanách jsme ho zase dojeli. Až se ztratil úplně. Cesta byla jasná, azimut byl jasný, tak jsme jeli dál už svým tempem.

Najednou se skály sevřely a zůstala jediná možnost jak dál. Ale co to? Samé bláto a louže. Samozřejmě, tady se všechna auta sjela a tak to bylo rozmydlené na cimpr campr (už vím co to znamená). Nejhorší bylo to, že louže byly kalné, takže jsme nevěděli jak jsou hluboké a co v nich číhá. Na řadu přišly vychytávky terénního vozu Toyota. Uzávěrka mezinápravového diferenciálu a redukce rychlosti do síly. Krokem jsme se do toho pustili. Nemělo to projít tak snadno a tak jsem vytuhnul v situaci, kdy to nešlo najednou objet. Poloměr zatáčení Toyoty nestačil. Mírně couvnout a dál. Jenže dál jsme zůstali v bahně. Dopředu už ani krůček. Kola se protáčela, bahno lítalo na všechny strany. Vyřešila to zpátečka, ale tentokrát auto spadlo zadními koly do jedné koleje a předními do druhé. No a z toho nejde vyjet, šinul jsem se na zpátečku napříč cestou a kroutil volantem zleva doprava až se chytla a vyjela. Tak tam už ne. Jirka vylezl a prošel terén. Našel řešení, jenže já jsem zase marně protáčel kola. Tak jsem na to dupnul, buď a nebo. Auto se chytilo vylítlo z kaluže. Už to nešlo ubrzdit, takže jsem přistál na balvanu. Přesně mezi kola. Polil mě studený pot. Jestli jsem to rozbil, jdeme pěšky. Vyřešila to opět zpátečka. Teď už byli z auta venku i Gunter a Mirek.

Další pokus. Zaplať pánbůh máme ochranný rám. Kámen neuhnul ani o píď. Bez rámu by byl práh auta na šrot. Hnusný zvuk, ale dobrý, už jsem zase „jenom“ v blátě. Centimetr za centimetrem jsem se sunul za vidinou pevné cesty, která byla přede mnou.

Přátelé, když jsem z toho vyjel a dostal se na pevné místo, zastavil jsem a šel to vydýchat. Oblezl jsem auto a sčítal škody. Neuvěřitelné, téměř nic, až na pár oděrek, se nestalo.

No a na závěr se z ničeho nic objevil další UAZ. Proskákal bahnitý úsek jak srnka. Sem tam pravda rána, železo o kámen, ale teď vím co zahnalo německé kluky zpátky do Berlína. To nemohli vyhrát 🙂 Jen by mě zajímalo, ve které louži to pochopili. Já teda nedaleko řeky Orchon.

Přikládám video.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *