Pskov a do Petrohradu

Opouštíme Vilnius a vyrážíme dál. Nekonečné Polsko a Litva jsou za námi. Přejezd přes Lotyšsko už je jen kratičkou epizodou. Cesty jsou pěkné a hustota provozu silně prořídla.

Náš klid ale neměl dlouhého trvání. Přijeli jsme k hranicím Ruska.

Tady si zase tak trochu užijeme dávno zapomenutého. Nad hranicemi se zatáhlo a to nevěstilo nic dobrého.

První kontrolu jsme projeli lehce. Pouze se zjišťovalo jestli máme u sebe všichni pasy. Potom lotyšská strana. Opět rychlá kontrola. Tentokrát jsme nic zbytečně nepřiznávali. Ještě stále jsem na Lotyše naštvaný za těch 18 EUR cla kvůli půl litru vodky, kterou jsme „nad limit“ vezli vloni z Mongolska.

Potom jsme projeli zemí nikoho před závoru do ruské poloviny hranice.

A tady už to začalo. Kontrola dokladů všech cestujících, kontrola techničáku od auta. Nafasoval jsem kontrolní papírek na který se musí zvěčnit všichni ostatní aby vás na konečné závoře vypustili. Následuje přejezd pod přístřešek. Tam nás začala organizovat arogantní, pětihvězdičková bába. Šéfová směny, stěžovat si není komu. Když jsem zajel do menší fronty byl jsem zahnán do delší. Ano pochopil jsem, tady jsou všichni ostatní. V té kratší, v té která se pohybuje jsou pouze Rusové 🙂

Tak a máš to. Blonďatá slečna na pasovce byla celkem příjemná. Dalo se s ní normálně mluvit. Ale opět jsem musel odběhnout pro techničák a zelenou kartu. V tom na mě vyrukovala opodál stojící šéfová, že jako co tady pobíhám. Tak té jsem do oka určitě nepadl.

Pasovka je za námi, tak si jdu pro celní prohlášení a budu vypisovat. Celní prohlášení na ruské hranici vypisuje jen majitel vozidla a jde hlavně o to auto. Opíšete komplet techničák. Musíte napsat kolik máte ve vozidle zavazadel a jestli nevezete zakázané věci. No tak to bych chtěl vidět, kdo by se přiznal, že? 🙂 Auto oňuchá pejsek a všechno je v pořádku. Kolona ale stále stojí.

Teď už ale víme proč. Dvě auta před námi je starší manželský pár z Německa.  Je to pro ně asi velice hluboký zážitek a Rusové si je celkem pěkně vychutnávají. Stojím a vykecávám se rusky s Lotyši. Máme z toho celkem srandu a čas si krátíme neuvěřitelnými historkami z jiných hraničních přechodů. Původně poloprázdný přechod opouštíme po více jak třech hodinách. V závěru celé anabáze ještě přešla průtrž a i zakryté stanoviště se stalo jednou velkou kaluží ve které všichni svorně poskakujeme. Ale teď už je nám to jedno.

Ještě než mi otevřeli závoru musel jsem další blonďaté dívčině zaplatit jakýsi dálniční poplatek. Ale za co to bylo nevím. Dálnici jsme potkali až za Petrohradem a tam jsme stejně na branách poplatky platili.

Za hranicí je cesta prakticky prázdná. Vede přes zamokřené lesy a bažinaté louky. Je celkem kvalitní a nekonečně rovná. Dědiny poznáváme jen podle cedulí. Pár nuzných domků nedaleko cesty ani nevypadá, že by byly obydlené. Naše cesta pro tento den končí ve městě Pskov.

Tady se opět opakovala trapná historie s navigací. No, přátelé, teď už můžu s klidem říct, že to bylo naštěstí naposledy. Město správně, ulice správně, ale hotel byl úplně jiný. Naštěstí dobré ruské duše vás nenechají na holičkách. Pán od recepce se mnou vyšel ven a popsal mi cestu kolem parku k našemu hotelu.

A tak jsme dojeli. :-).

Drtivou většinu posádky trápil hlad. Chvilku jsme vybírali, z jedné šašlikárny jsme odešli. Ne, že by neměli šašlik, ale chtěli jsme si sednout v pěknějším prostředí. A to jsme záhy našli. Pivo bylo na stole hned, ale jídlo? Jídlo jim trvalo nekonečně dlouho až jsme měli strach, že to prase museli napřed zabít. Při loučení nám šéfová dala navštívenku a řekla, že když zavoláme, objednáme si jídlo po telefonu na určitou hodinu, tak že to bude úplně jiný kafe. Asi by bylo, ale my jsme už nezavolali.

Naštěstí už i ve městě Pskov jsou večery opravdu hodně dlouhé, takže i pozdě večer jsme vyrazili na procházku za ještě celkem dostatečného světla.

Historické centrum bylo nedaleko. Šli jsme vlastně směrem k Vladimíru Iljiči a ten nám už jasně ukázal kam dál. Prostě ke kremlu. Stojí tam před univerzitou na podstavci už drahně let a ta ruka stále jasně ukazuje na západ. Proč? Nevím.

Prošli jsme se pěknou procházkou kolem hradeb kremlu a na nábřeží řeky Velikaja (nemusím překládat) jsme se z nápisu dozvěděli, že tady vlastně začíná Rusko. Neměli jsme o tom žádné pochyby :-). Písmena byla tak zhruba šest metrů vysoká. Nepřehlédneš.

Pskov

Vraceli jsme se dost pozdě a západ byl krásně rudý,

a mně se strašně líbila náborová cedule do strany ruských penzistů.

Ráno nás už čekal poměrně krátký úsek do Petrohradu. A jelikož jsme přijížděli z jihu a projížděli předměstím, zastavili jsme se v městské části Puškin. To bylo kdysi samostatné městečko Carskoje Selo. Tady si Kateřina nechala postavit komplex zámků v nádherných zahradách. V největším Kateřinském paláci je slavná „jantarová komnata“. Tak to musíme vidět.

Podařilo se nám slušně zaparkovat a dokonce jsme našli bezva pizzerii, kde jsme velice dobře poobědvali. Mladý personál byl úžasný, takže jsme dali ještě kafíčko a šíleně přeslazené dortíky.

Dnes už fakt nevím proč mě napadl ten blbý fór, že jako v úterý je palác zavřený. Fakt jsem to nevěděl. Když jsme k areálu došli a dozvěděli se, že park je otevřený, ale Kateřinský palác ne, tak to mě bylo opravdu do breku. Jantarovou komnatu chceme vidět a tak nám asi nezbude nic jiného, než sem ještě jednou zajet.

Procházeli jsme se obrovskými zahradami. Všechno kvetlo tak nějak opožděně oproti Polabské nížině a já jsem musel rozchodit to zklamání z nenadálého vývoje věcí. Plán tak nějak nevyšel a začalo se to na samém začátku komplikovat.

Do jednoho křídla zámku jsme se přeci jenom dostali. Byla tam výstava vybavení domácnosti carské rodiny. A hned na schodech jsme narazili opět na svatbu.

No, ty fotky můžou po letech potěšit. Bylo sice dost chladno, ale nevěsta byla evidentně otužilá.

Na terase před vchodem do výstavních sálů jsme narazili na sochu Kateřiny II, která měla u nohou celou skupinu známých postav. Zřejmě měla k těmto pánům nějaký hlubší vztah. A ten směrem k nám je Potěmkin, inspirátor všech kreativců až do dnešních dob. I když jsem zase někde četl, že to není úplně pravda a ty podvody se jen tak jmenují.

Ta terasa se zahradními úpravami byla celá v úrovni asi tak druhého patra a z ní se šlo do prostor, ve kterých byly ukázky jak si carové bydleli.

Třeba taková empírová jídelnička.

Ukázka sedacího nábytku a židlí, teda koster židlí.

Ale mezi exponáty mě dostala tato busta mladé ženy se závojem z alabastru.

Přátelé. Neuvěřitelné. Na fotografii to možná není až tak vidět, ale brada mi klesla. Umělec, nějaký Ital (omlouvám se v tom okamžiku to fakt nebylo pro mě důležité) vytesal, vybrousil a vyhladil ten závoj tak, že jste měli pocit, že je skutečný a že je přes sochu přehozený.

V parku jsme potom na odchodu narazili ještě na jednu carskou fintu. Podívejte se na tento altánek-zámeček. Byl postaven zřejmě pro takové menší párty. No a aby se parta moc neutahala a neunavila, když se chtěla kochat pohledem z balkónu, tak prostě celý sál z přízemí zvedli mužici důmyslným mechanismem do patra. Jestli si rozjařená společnost u šampáňa všimla, že jedou nahoru nebo ne, tak to nevím. Altánozámeček byl, jak jinak, zavřen, takže jsem důmyslné zařízení fotil jen z venku. Faktem je, že bych to teda do Katky neřekl. Rusové byli už tehdy na špici technického pokroku.

Odjeli jsme do hotelu v Petrohradu. Tentokrát jsme se trefili hned na poprvé. Do Carského Sela se musíme vrátit. Zítra ale jdeme do Ermitáže. Tak asi ve čtvrtek.

Uvidíme.

 

 

 

 

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *