Modoto a MGE

Už delší dobu se chystám, že ukážu zasvěceným jak vypadají místa našeho působení v Mongolsku dnes.

Při cestě na sever do Chentejského kraje, k řece Onon, musíte projet trasu, kterou hodně lidí, hlavně z Prostějova, moc dobře zná. No, znala. Dnes je všechno jinak, stejně jako mnoho dalších věcí v Mongolsku. Takový rozvoj už málokde ve světě uvidíte.

Takže. Cesta až do Cenchermandalu je asfaltová. Zdrží vás jen výběrčí popplatků na konci Ulaanbaataru a na mostě přes řeku Cherlen za městem Bogonur (známe jako těžbu uhlí).

Cesta, která zabrala dříve po stepních cestách půl dne, dnes trvá asi tak 2 hodiny. Kdo nejede cíleně na ložisko Modoto, proletí Cenchermandal a pokračuje po asfaltu až do krajského města kraje (ajmagu) Chentij, města Čingischán, dříve Undurchaan.

Jen haldy po úpravě cínové rudy na levé straně cesty za Cenchermandalem nasvědčují, že se zde něco dělo.


Kdo však ví, vypraví se přes městečko (okresní město – somon) Cenchermandal do údolí proti proudu říčky. Myslím to byl Bajangol.


Cenchermandal od dob co jsme tady potloukali a těžili Kasiterit (cínovou rudu) také výrazně povyrostl. U hlavní asfaltové cesty vyrostly benzinky, bufety, hotely a v samotném městě, které je asi dva kilometry od cesty se budují nové domky, obchody.

Údolí vypadá na první pohled opuštěné, ale po cestě nahoru se před vámi otevře jezero na potoce, které vybudovali hoši z firmy Intergeo z Prostějova a brali z něj vodu do úpravny. Na tu jsem se těšil nejvíc, ale není tady. Ono už je to 35 let co jsem běhal se vzorkama do laboratoře. Teď je tady úpravna nová.

Sokromá mongolská společnost těží a zpracovává rudu na nové, moderní a plně zakryté úpravně.

Už tam klukům v říjnu nepřimrzají rukavice k trubkám, ba i správní budovy v pozadí vypadají, že se podmínky pro pracující na úpravárenské lince zlepšily.


A tady vzniká nová halda hlušiny.

Trochu historie. Ložisko objevili sovětští geologové ještě za druhé světové války. Následně, protože cín je důležitá surovina, zde vyrostlo městečko. Upravené, dřevěné domky v linii. Domky sloužily jako ubytovna pro dozorce, Modoto byl totiž lágr údajně pro válečné zajatce, říká se, že to byli Vlasovci. Ti bydleli v zemljankách a pracovali za nelidských podmínek.

V osmdesátých letech minulého století 🙂 se tady objevili Čechoslováci v rámci činnosti podniku Intergeo. Těžba cínu se intenzivně rozjela a v údolí vyrostl velmi hezký tábor z buněk pro nás. Mongolové dojížděli z Cenchermandalu autobusem. V první polovině let devadesátých vznikl v Mongolsku čs.-mongolský společný podnik Mongol-čechoslovak metal (MČSM) a do roku 1989 už v údolí byly dva tábory a v Cenchermandalu dílny a základna s výborným kuchařem z Jižní Moravy.

Tam jsme se my, kteří jsme v té době pracovali v MGE, Mezinárodní geologické expedici, rádi stavovali na jídlo, protože Cenchermandal byl pro nás v polovině naší celodenní cesty.


A to už je pohled, který jsme měli tak rádi. Po celodenním putování jsme dojeli k táboru čs.skupiny MGE. Tady pod lesíkem, pod vrcholkem Bajan Unduur jsme prožili krásné čtyři roky.

Pod stromem, u kterého byl uvázaný zrzavý pastevecký pes Zikmund, kterého tak rády chodily krmit naše holky, tak pod ten strom jsem zakopal flašku mongolské vodky a na větev uvázal modrou stuhu. Teď je to posvátné místo. (Flaška rozuměj 0,2 litru, pleskačku).


Cestou přes průsmyk a k čingischánovu valu jsem pro tentokrát „náš“ tábor opustil.

Tady musím vzpomenout a pozdravit, Luboše – vyjímečného zásobovače i s rodinou, Honzu – geodeta, Karla – geologa MGE, vzpomenout na Karla – geologa MČSM, Luboše – elektrikáře, Šaňa – geologa překladatele a jeho následníka Františka, Pepu – řidiče, Radka – mechanika skupiny a Stana – staršího geologa skupiny, všechny kluky z Intergea se kterými jsem se v Mongolsku setkal, všechny z MČSM a v prní řadě Gregora – geologa MČSM, tedy geologické expedice MČSM, také na setkání s kamarádem Jirkou (Vendou) z průmyslovky, který byl za PSG na rekonstrukci kožedělné fabriky v Ulaanbaataru.

Vzpomínám na Radka, jednoho z šéfů právě zmiňovaného Modota a v neposlední řadě Honzu – zástupce šéfa ITG v Mongolsku, s celou rodinou, kteří mi pomáhali přežít rok 1985 a dařilo se jim to výborně 🙂

Nechci a nemůžu na nikoho zapomenout, moje vzpomínky patří všem.

 

3 komentáře