GOBI _ druhý díl

Neuvěřitelných víc jak 500 km za den. Kdo byl v Mongolsku před lety neuvěří.

Z chaty u říčky Barchu od kámošky jsme vyrazili opět na jih do Gobi. Projeli kolem nám už známého „plecháče“ a stále po asfaltu uháněli do Mandalgobi, města v poušti.

Jo a ještě jsme při výjezdu ze stepi na asfaltku přespali v městečku Žargaltchán v místním hotelu. Malinko to dalo práci hotýlek vůbec sehnat, ale na stanování to nebylo, takže jsme nakonec vzali za vděk místním motelem. (Letos je to se stanováním vůbec kříž, stále prší a teď s klukama už je to taky trochu exkurze k eskymákům. Po ránu je dost zima. Dnes například 9 st. a  mlha, v příštím příspěvku.) Po ubytování v prvním patře, pokoje neměly zámky, no vlastně ani kliky, proč? Schodiště prudké a při setupu jsem se i já musel kontrolovat abych nedal čelovku o strop 🙂 Tak po rozmístění osob do pokojů jsem s údivem zjistil, že skutečně oči jako tenisáky není výmysl, že to fakt funguje. Šok. Po večeři jsme se malinko uklidnili a vyspali jsme se. My s Jirkou sice v pokoji směrem na silnici. Únava nás přemohla až do okamžiku, kdy si nějaký expert začal pře motelem pod lampou opravovat kladivem auto. Mongolové opraví vše a na místě.

Druhá noc na cestě do Gobi v Mandalgobi už byla super (ve srovnání s předešlou) jen byl malinko problém, že nešel el. proud. Nakonec ho místo v osm zapnuli v deset v noci a já jsem nějak nestihnul těch 10 litrů teplé vody a tak, jelikož jsem se chytře namydlil celý jsem si vytrpěl studenou, vlastně ledovou sprchu jako v ústavu pro opilce 🙂 Nebudu pít, fakt, přísahám.

Ještě malinký fór.

Večer jsme dali večeři a kecáme u stolu. Běžné chlapské kecy, však nám servírky stejně nerozumí. Najednou nám borec od vedlejšího stolu říká „tak dobrou chuť pánové“. Opět se potvrzuje, že velké procento Mongolů mluví česky. Koukám na něho a povídám. „My se asi známe, že?“, ano byl to člověk se kterým jsem se setkával v roce 1992 při různých pracovních jednáních. Už je v důchodu a jezdí si svým Land Cruiserem po Mongolsku sem tam. Náhoda, ale fakt dobrý.

Asfaltka pokračovala dál do nitra pouště a opět pro zasvěcené, vede až k soutěsce Jolinam. Led už se v létě sice v soutěsce nedrží, ale i tak je to stále turistická atrakce. Pro nás znásobena tím, že jsme přijeli do soutěsky v dešti. V Gobi v dešti. Kdo nevidí neuvěří.

I tak bylo parkoviště plné. Zatímco turisté v pláštěnkách postupovali do nitra soutěsky, zruční mongolští řidiči v dešti opravovali své UAZyky 🙂 jsou to nepřekonatelná auta. Opravíš na koleně prakticky všechno. Brzdy, motor, převodovku.

U Jolinamu jsme přespali v jurtě u místních pastevců. Turistika je pro ně příležitost si přividělat. Postaví pár jurt, vykopou suchý záchod a donesou termosku s horkou vodou. Vypadalo to zase na déšť, takže jsme nepohrdli. A potom ještě dál až k Chongorin Els, na největší mongolskou dunu. To je ona. A naši kluci, Mirek,Gunter a průvodce Jirka, který už šel letos na dunu podruhé. Celkem za dobu našeho společného cestování už počtvrté. Myslím, že drží český rekord.

Ať se ozve kdo ho překonal.

Američtí turisté se zatím projížděli na velbloudech v takovém větším kolečku než bývá u cirkusu a němci, se kterými jsme se potkali v jurtovém táboře a pak ještě v Charchorinu, tak ti se procházeli kolem duny oblečení jako na korzo v Monaku. Byli pravda trochu starší, takový klub důchodců, ale někdy jsem měl pochybnost, že vůbec ví, kde jsou.

No, jednou byli úplně druzí, když jsme jim vypili v táboře to lepší pivo a zůstalo jim jen to méně žádané, když neřeknu zcela nepopulární a nechutné light. Pak seděli na terase, sledovali západ slunce a light pili. Co jim zbývalo.

K jurtovému táboru v Gobi jesště jeden osobní zážitek.

Místní hočička, dcera jedné paní z personálu, seděla u vedlejšího stolu a když jsme se u svého piva družně bavili, něco si kreslila. Pak přišla za mnou, dala mi obrázek a povídá, „to jsi ty“, naprosto vážně jako dospělák mi obrázek dala a odešla. Vystartoval jsem k autu a donesl lízátko. Přátelství bylo uzavřeno.

No a takto se jeví starý fousatý Evropan malé šestileté mongolské holčičce. Jmenovala se Mišel (naschvál to píšu foneticky, protože nevím, jestli je to úlet maminky nebo vzpomínka na francouzského turistu. Pak by to bylo jinak).

Druhý den končí a my jsme se připravovali na další cestu. Musíme jet jinak než se Zuzkou a Honzou. To už nechci absolvovat 🙂 Tam někde v Gobi, kdy už začínalo být zle se Zuzka zachovala jako hrdina a tak jsem si ji pasoval na „tvrdého chlapa“, protože Gobi, Gobi přátelé je fakt pro tvrdé chlapy. A pro tvrdé pneumatiky, ty my bohužel nemáme.

Nová trasa, v mém pojetí, zkratka, byla taky docela zajímavá.

Hřebenová cesta ve výšce 2 000 m.n.m.

Sjezd soutěskou suchým říčním korytem.

A důkaz, že letos opravdu prší i v Gobi. Rozvetlý keř. Bohužel nevím co to je. To ovšem nemění nic na tom, že to byla krása.

(Gregore, prosím, prokonzultuj s kámoškou botaničkou).

Konec dobrý všechno dobré. Špatné, co to říkám, hrůzostrašné cesty v Gobi jsme zdolali a teď na sever.

Ještě jsme nocovali v poušti před městem Arvajchér, ale to už byl konec pouště.

Sachsauly už asi neuvidíme. No, ještě pojedeme s Jirkou na západ na ruskou hranici. Možná jo. (Říkali jsme jim, těmto keříkům, „zlaté dřevo“)

O kěř otírají kozy a zůstává na měm ta kvalitní kašmírová vlna. Byly tam i velbloudí chlupy, takže jsem svým vnučkám nasbíral do igeliťáku, na ukázku.

Teď nás čeká cesta k vodopádům na řece Orchon a Charchorin. A stále to nebude konec 🙂