aurora

AURORA _ jak to asi bylo…

Je čtvrtek a nohy bolí. Bolí, bolí. Ta Ermitáž nám dala zabrat. No nic. Včera snídaně v hotelu nestála za nic, teda stála dost na to aby byla k jídlu. Dnes (na doporučení slečny z recepce) jdeme kousek od hotelu do jídelny. Pěkná, bezvadné sendviče, pečivo, káva a čaj. Chceš ještě něco lepšího?

A na vchodových dveřích vtipné uvítání. Máš-li do 30 cm pojď dál, jestli jsi ale větší, tak počkej na ulici, kamaráde.

To se týká samozřejmě pejsků. Jinak bych tam nemohl ani já 🙂

No a pak do metra. Naše stanice je kousek, vlastně hned vedle jídelny jmenuje se Petrohradská a my jedeme jen jednu stanici, na Gorkovskovo. Je celkem příjemný den a dnes toho ještě dost nachodíme.

Hned jak jsme vylezli z metra, narazili jsme na petrohradskou mešitu. Velká, pěkná, impozantní s nádhernou mozaikou.

Tak nějak zvláštní mi přišlo, že nedaleko je Muzeum politické historie Ruska a to v přímo v krásném paláci, kde se nacházelo ústředí prvního revolučního sovětu s pracovnou slavného Vladimíra Iljiče. Tak odsud to nemuselo být zas až tak strašné řídit tu revoluci, ne?

Je to secese? Já bych řekl, že ano.

Dnes je zavřeno, co se dá dělat. Tak si bohužel na Vláďův telefon nesáhnu, ani na jeho pracovní stůl.

Na konci ulice zahnout vpravo. Pokud jedete rovně pozor. Může se stát, že bude zvednutý most. Teda v noci, ale i tak to může bolet.

No a za rohem jsme ji už spatřili. Je to ona ……….. AURORA.

Rybím okem je mohutnější. Ale i tak je to krásně natřená, zrenovovaná loď, křižník, který se právě chystá na velkou slávu. V listopadu to bude už 100 let od historického výstřelu.

aurora

To je ono. Osudové, příďové dělo, které to všechno způsobilo. Mám na to svůj pohled a tuším jak to bylo, jak se to všechno semlelo, ale to si nechám až na konec tohoto příspěvku. Zatím si přečtěme co o tom píší na ceduli na děle.

25. října 1917 ( v těch kalendářích byl tenkrát trochu b….) ve 21 hod. 40 min. byl proveden, na příkaz vojensko-revolučního komitétu, historický výstřel z příďového děla ráže 152 mm a tím dán signál k útoku na Zimní palác.

Chvíli jsme se kochali tou novotou, kterou křižník zářil a celkem vtipnou kombinací s reklamou SAMSUNG na druhém břehu. Tak kdo vyhrál? Že?

Ale musíme dál. A tak vyrážíme k Petropavlovské pevnosti.

To je totiž místo, kde byl Petrohrad vlastně založen. Tady to všechno začali postupně budovat.

Je to tady celkem dobře vymyšlené. Za drobný příspěvek (myslím to bylo 700 RUR) jsme vystoupali na střechy pevnosti a pěkně si ji po vrchu obešli.

Uprostřed pevnosti stojí chrám sv. Petra a Pavla. Tady jsou ostatky ruských carů. Teď už tady mají i ostatky posledního cara Mikuláše II a jeho rodiny, která nechvalně skončila brutální popravou rudými gardami v červenci 1918.

Výhled na Něvu, mosty a paláce na druhém břehu je velmi pěkný, ale nám nezbylo, než sestoupit z výšin a vydat se na druhý břeh po Trojském mostě.

Na řece se na páteční noc chystala velká sláva dokonce s ohňostrojem. Měla to být oslava pro všechny žáky a studenty, kteří zakončili školní rok.

Na druhé straně jste v centru a můžete hodiny procházet parky, obdivovat staré budovy a kostely. Centrem prochází několik vodních kanálů a tak si připadáte chvilkama jako v Benátkách. My jsme ještě měli to „štěstí“, že v Petrohradě probíhal Pohár fotbalové federace, takže na každém kroku nějaká atrakce, či překvápko.

Ale to už jsme u chrámu Kristova vzkříšení. Jeden z nejpěknějších a nejhonosnějších v Petrohradě.

Nenechte se mýlit pohledem na tyto fotografie. Ano bylo ještě poměrně hezky a svítilo sluníčko. Ale když jsme poodešli podél jednoho z vodních kanálu kousek dál, bylo vidět, co se na nás zase chystá 🙂

V Petrohradě se počasí mění často. Není moc velká nadsázka místních, kteří tvrdí, že každých 5 minut.

A tady už je Kazaňská katedrála přímo na nejrušnější a nejznámější ulici Petrohradu. Na Něvském prospektu.

Zpátky do metra a na stanici Petrogradskaja. Dnes totiž chceme napravit ten úterní průšvih a vrátit se do Carského sela a navštívit Kateřinský palác se slavnou Jantarovou komnatou.

Náměstíčko s několika jídelnami. Do jedné chodíme a budeme chodit na snídani a do Těremoku chodíme na oběd. Těremok je domácí kuchyně. Kuchyně jako od ruské mámy. Je to fastfood, ale v ruském stylu. Nejsou tu hanbáče, není tu Coca Cola. Jsou tady k mání palačinky s houbami, s masem se zeleninou. My si dáváme (a to několikrát za sebou, teda každý den) pelmeně se smetanou a kljukvový mors (čili brusinkový mošt). Přátelé, to nemá chybu a je to fakt moc dobré a v lidové cenovce.

No a pak k hotelu, do auta a půlhodinové drama petrohradskými ulicemi, tu v zácpě a tu zase unášen ostatními auty rychlostí kolem 80 km/hod. tam, kde je povolená rychlost 60 km/hod. Je to opravdu drama. Stopy na autech svědčí, že se tady nějaká ťukačka neřeší, ale já mám své autíčko rád.

Carské selo. Tady nás už nemůže nic překvapit, tady to známe. Takže parkujeme opravdu nedaleko zámeckých zahrad.

Vtip číslo 1. Vstup do parku opět platíme. A s cizineckou přirážkou.

Vtip číslo 2. Do paláce se na vstupné čeká dlouhá fronta. Pouští po 15 minutách a nám do zavírací zbývá cca hoďka a půl. Sledujeme a počítáme o kolik se fronta zkrátí každou čtvrthodinu. Vyjde to nebo ne? Ještě, že jsme si mohli čas zkrátit hádkou s jedním místním vyčůránkem, který se snažil protáhnout skupinku dopředu. Ne, že by je nakonec neprotáhnul, v tom byla naše prohra, ale tím, že jsme se s ním pustili do křížku a skoro padla i nějaká ta česká facka, tak jsme si čas přeci jen zkrátili a ještě navíc získali sympatie všech kolem, kteří se neodvážili protestovat.

Byli jsme úspěšní a tak nás dav vnesl do paláce. Nádhera, štuky a zase to zlato.

Taneční sál. Mezi okny ještě zrcadla. Ty to umocnily a všechno se třpytilo dvakrát. Strop ala Sixtinská kaple a díky tomu prostoru a množství návštěvníků takový ten efekt včelího úlu.

Zkusil jsem natočit:

A opět jeden sál za druhým. My jsme se ale těšili hlavně na Jantarovou komnatu.

V každém ze sálů byly nádherné kachláky. Už to vidím. Venku poletují vločky. Všechno je bílé a všude je ticho a klid a mužici v chodbě přikládají do kamen a v místnostech je teploučko. No není to zas tak špatné být carem, ne?

V Jantarové komnatě, jako v jediném ze sálů bylo zakázáno fotografování. Nevím proč. Mám vzdělání geologa abych věděl, že jantaru fotografování vůbec nevadí. Ani se u toho nijak nečervená. V sále začal nepsaný boj. Byla to výzva. Turisti se všemožně snažili zákaz porušit, obejít, nějak to nafintit tak, že jako ne, ale vlastně blik. A na druhé straně barikády stály bystré děžurné a ty to braly jako souboj na život a na smrt. Měly vějíře a ty hbitě strkaly nenechavým turistům před objektivy foťáků a telefonů.

Na Jirku neměly. Já jsem byl v sevření dvou a tak jsem uspěl až ze sousední místnosti.

Na rybí oko a uspěl jsem. Cha cha. Konečně zas nějaké vzrůšo.

Při východu byla fotogalerie. Tak takhle to vypadalo po válce a z tohoto se Kateřinský palác zrodil znovu.

A ta bába, které proklouzlo nejvíce turistů a fotilo, tak ta pak musela nastoupit na schodiště a vysát koberec.

Tak dnes toho mám zase dost. Jedeme zpátky. Všechny auta jedou do Petrohradu a všechny chtějí k našemu hotelu. Chvíli letíme po Moskevském prospektu ve čtyřech proudech a chvíli kličkujeme mezi tramvajemi. To je ten největší bobřík odvahy. Kupodivu nikdo nikoho netlačí, nikdo na nikoho netroubí. Je to živelné a všechny to docela baví.

Máme místo před hotelem a šup do té naší hospůdky. Hospůdky gruzínské.

Grilovaná zelenina jako předkrm.

Čašušuli z kuřecího. Nemá to chybu.

Zapečený sýr se semínky z granátového jablka.

Šašlik, zapečené houby, sladký zákusek a příval gruzínského piva. Další nápad.

Zkusit gruzínský koňak. Dobrý. A v pozdní noci za světla věčně zapadajícího slunce končíme a jdeme spát.

Kdo nemá ještě dost? Koukněte:

http://eristov.spb.ru

A ještě pro ty, kteří neodpadli a dočetli až sem. Dlužím vám svůj náhled na VŘSR, svůj vnitřní pocit jak to asi bylo.

Říjen v Rusku bude asi docela chladný měsíc. Možná taky už padá sníh a je mráz. Chudého mužika už delší dobu trápí hlad a bída. Vždyť na západě se už třetím rokem táhne I. světová válka. Kluci v tom secesním paláci kujou pikle. Nikdo neví co bude, ale nálada je pod psa. Jediný kdo se ještě sem tam slušně nají jsou vojáci. To, že po večerech chlastají si nemusíme domýšlet. I my jsme v kasárnách v Bratislavě po večerech chlastali.

Z komitétu to k Něvě není daleko a někdy po deváté večer se tu naši hoši motají v podroušeném stavu. Na lodi je veselo. Taky tady něco už vypili. Slovo dá slovo a když není flaška v kapse kabátu ještě úplně vypitá, je to vstupenka na palubu. Tak si cvaknem, ne?

Netuším kdo, ale někdo musel zakopnout o špagát u děla. V děle byla slepá patrona. (To se ví, to je fakt.) Ale ránu to dá stejně jako ostrá. A večer se to po Něvě pěkně nese. Už nevím kdo mohl vykecat jak se v palácích žije. Kolik je tam zlata na stěnách. Kolik je tam komnat, kde se jen vypije kafíčko a jde se tančit do jiné. Vás by to nenas….?

A teď ten výstřel do noci. Už to začlo. Davy se zvedly. Když je hlad a bída není co ztratit. To je motor revoluce. A v zimním paláci už lezli do postýlek. V komnatách vytopeno, možná měli taky trochu popito. Takže překvápko na druhou. Mužici vylezli na bránu a ta se zhroutila. Tenkrát tu ještě nebyly pokladny. Takže jako, že vstup volný. není co řešit. 

Zítra už je všechno jinak. Budeme elektrifikovat a učit se, učit se a učit se. Vždyť to šlo jak po drátkách a do knih dějepisu napíšeme potom něco dramatičtějšího.

Tak snad se na to výročí nebude zase moc chlastat 🙂

Možná to tak nebylo, ale zkuste se zajít podívat do Zimního, Kateřinského nebo jiného paláce. Pak si večer trochu dejte a uvidíte to úplně jasně.

Jako já 🙂 v gruzínské restauraci :-).

 

 

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *