Neskutečný Kyrgyzstán

Přátelé, kamarádi. Kazachstán si necháme až na příště, až ho budeme mít celý projetý. Jsou zde okamžiky temné, hraniční přechod z Ruska, ale jsou zde samozřejmě i okamžiky světlé. Dnes sedím v hotelu v Kyzylorda a fakt ve všech hotelích je dobré připojení Wi-Fi a tak můžu exportovat obrázky a psát.

Ještě tři dny. Chceme projet kolem zbytků jezera Aral a pokusit se zdokumentovat jednu z největších přírodních katastrof, kterou člověk způsobil. Takže dočkejme.

Po dvou dnech cesty z Ruska jsme opět na hranici, tentokrát Kazachstán – Kyrgyzstán. Nebe a dudy, za 30 minut jsme na druhé straně a ještě ke všemu asi 20 km od hlavního města Biškeku. Už jsme tady spolu byli, ale to byl tranzit a já jsem byl v moci taxikáře Osmana. Dobrý kluk, ale ukázal mi to co chtěl a tentokrát chceme víc.

Nádherný hotel. Rychle jsem si rozestlal, ale přeci jen bylo třeba jít do města. Centrum kousek a hlad velký.

Vždycky mám dobrý pocit, když se pohybuji v místech, kde jsem už byl. Povrchová kanalizace z dob Sovětského svazu má své výhody. Nemůže se prakticky ucpat. Samozřejmě je to na dešťovou vodu.

Stavby jsou mnohdy velmi honosné, toto je například VŠE, ekonomická universita. Jen jsem se nebyl zeptat jestli tam už byl přednášet pan profesor Klaus.

Významnou postavu kyrgyzských dějin, bohatýra Manase si už také pamatujeme. Je na hlavním náměstí a kolem jsou samé parky. V pozadí jsem si až teď všimnul zasněžených vrcholků nedalekého západního Tian Šanu. V květnu nebyly vidět.

Kyrgyzové jsou trochu jiní než Kazaši. Je to malý národ v malém státečku obklopeném vysokými horami. Lidé jsou přátelštější, veselejší, bezprostřednější a pečlivě se starají o své parky. A že jich v Biškeku je dost a dost.

Tak nějak jim ani nevadí některé historické postavy a neodstrňují je z míst, kde je jejich předkové postavili. Jen mi bylo nějak divné, že Vladimír má holuba na hlavě. Já jsem si vždycky mylel, že jsou jen v nose a nemají se na veřejnosti vytahovat.

Svůj boj s minulým režimem ztvárnili tímto pomníkem. Od bílé je odstraněna černá (rozměj minulost) a místní obyvatelé se rádi u tohoto pomníku fotí.

No a v parku je pak mnoho a mnoho různých atrakcí pro děti i dospělé.

Sice jsem se chtěl vyfotit s medvědem z populárního kresleného seriálu „Máša a medveď“, ale radši jsme vyhledali jednu ze zahradních restaurací a nacpali se šašlikem, pilafem a zapili to docela chutným pivem. Servírka se nás (k naší velké spokojenosti) zeptala jestli jsme italové a pak nás ubezpečila, že ví kde je Praha :-)))) ha ha.

Původně jsme se chtěli vrátit taxikem, ale nakonec jsme zvolili procházku večerním Biškekem s pouličními prodavači, zeleniny, ovoce a vůní různých variant šašliků a pečených kuřat a křupavých placek a chlebů.

Druhý den jsme se vrhli do víru velkoměsta a prokousali se k jižnímu okraji města abychom navštívili rezervaci Ala Arča v nedalekých horách.

Po dvaceti kilometrech jsme opustili město a stoupali do hor.

U vstupu do parku jsme zaplatili směšných 450 Somů (asi 157 Korun) a pracovníkovi ochrany parku jsem musel zdlouhavě vysvětlit, že mu auto nemůžu prodat a už vůbec né za nabízenou cenu. Byl trochu zklamán, protože chtěl smlouvat a auto asi nechtěl vůbec koupit. No a vyrazili jsme do dor.

Údolí je udržované, jsou zde značené stezky a několik různých výšlapů. Šacuju to na takový nádherný týden a můžete si vylézt na ledovec ve výšce 3 300 m n.m. nebo se projít méně náročnou trasou kolem říčky.

My jsme volili trasu jednodužší, přeci jenom jsme se nechtěli strhat před cestou zpět do Kazachstánu, která nás další den zase čekala.

Kolem chodníku jsou lavečky a stolíky, takže tam lze i posedět a odpočinout. Tam jsme nikoho nepotkali, ale při cestě zpět jsme narazili na několik skupinek, které si takový piknik udělaly.

My jsme šli dál a dál do nitra údolí a hledali cestu širokým řečištěm. Sice suchým v tomto období, ale i tak jsme museli překonat několik potůčků.

V některých místech jsme vyzkoušeli i své akrobatické schopnosti a veřte, bez ztráty kytičky. Čili vrátili jsme se se suchýma ponožkama :-).

Není dost prostoru a některé panoramatické snímky budu muset dodat stejně až doma. Ale opravdu jsme si sedli a začli uvažovat jestli by nestálo za to zajet sem na pár dní. Někdy.

(Už jsem to začal počítat. Tak letenka s Turkama stojí 9 000, hotel 450 na noc, šašlik 120 a dvoudecová lahvinka fantastického kyrgyzského koňaku 22 korun :-). Tak co?)

A ještě jsme tam potkali jednu kamarádskou veverku. Ta se klidně přišla podívat jestli nemáte něco na zoubek v ruce. A když nic, my jsme totiž nic neměli, bohužel, tak se ani nezlobila.

Scenérie úžasné a my jsme fotili a fotili.

To už jsme se vrátili zpět a u vstupu do parku je rozcestník, hotel a jurta-hospoda.

Ohledně těch jurt. Přátelé, budování socialistické společnosti Sovětského svazu vykořenilo a vystěhovalo jak Kyrgyzy, tak Kazachy z jurt do vesnických domků a městských bytů. Poslední nomádi, kteří fakt v jurtách bydlí jsou Mongolové. Jinak je to už atrakce pro turisty a nebo restaurace, hospoda.

No nic, přátelé. Překročme s Jirkou most přes rozbouřené vody a vraťme se do reality všedních dní.

Kyrgyzstán doporučujeme všemi hlasy, kterými momentálně disponujeme. Je to zatím země bez hromady turistů, země, která čeká až bude objevena, potom ale bude pozdě 🙂

Věřte mi, věřte nám.